Aktuálně: Nový finanční systém - SPDR nabízí doživotní měsíční rentu, oddlužení. financování vlastních projektů. Více zde... Město Krnov - Přímá pomoc jedné domácnosti postižené povodní.Více zde...
Moje afinita k pramenité vodě je už dostatečně profláknutá, takže by tohle vlákno nemělo p.t. publikum příliš překvapovat , zvláště pak proto, že nejen na tomhle fóru, ale vůbec všeobecně na Netu informace o tom, jak by se měly prameny jímat a upravovat, naprosto dokonale chybí. Na stránkách http://www.estudanky.eu/ lze sice načerpat dostatek inspirace z již provedených prací, ale relevantních informací je tam poskrovnu - i když nějaké se najdou.
Ač jsem více než náchylen podávat látku velmi lehkou až místy rozvernou formou, považuji toto téma za velice závažné a důležité. Sám Viktor Schauberger, na kterého se budu občas odvolávat, považuje veškeré informace související s pitnou vodou za strategicky důležité a dokládá jejich postupné a systematické odstraňování či alespoň znepřístupňování.
Osobně pokládám Viktora Schaubergera za největšího znalce problematiky vody, jehož dílo, či alespoň to, co se z něj zachovalo, je stále ještě nedoceněno a nevyužito. Více o něm je tu i v jeho vlákně, tady si dovolím volně citovat jeden z jeho výroků:
"Někteří lidé říkají, že jsem blázen. Pokud mají pravdu, je to v pořádku, protože takových je nás víc. Ovšem pokud se mýlí, pak Bůh buď lidem milostiv."
K tomu můžu dodat, že se doslova a do písmene vyplňují všechny jeho předpovědi ohledně zhoršování životního prostředí a klimatických změn.
Ve škole se učíme o koloběhu vody v přírodě, který je ale pouze "horní" polovinou úplného vodního cyklu. Ta "spodní" půle je jen tak letmo zmíněna a vzhledem k tomu, že je všeobecně nepochopena, tak se raději pomíjí a nebo bagatelizuje. Přitom právě tato podzemní část je klíčová pro přirozené vyčištění do podzemí prosáklé vody. Ta je běžně znečištěná jak přírodně, tak i působením lidí, ovšem v podzemní části cyklu se všech nečistot přirozenou cestou zbaví a na povrch se vrací jako dokonale čistá pitná voda. Z tohoto pohledu jsou veškeré čističky odpadních vod, tedy kromě kořenových, úplně zbytečnou investicí, protože za drahé peníze dokážou nedokonale to, co příroda umí zdarma naprosto dokonale.
Úplné tajemství podzemního cyklu na svoje odhalení ještě čeká, ale tolik už je jisté, že voda se během svého klesání čistí a v dolní úvrati se rozdělí blíže neznámým procesem do dvou navzájem netečných plynů, které společně smíchány stoupají k zemskému povrchu. Těsně pod ním za příhodných podmínek procesem spíše tušeným se z nich vytvoří voda, kterou Schauberger nazývá juvenilní, tedy čerstvě zrozenou. Ta je velice "hladová" a vstřebává do sebe okolní minerály, které jí dodají tvrdost a její charakteristiku, která se podle místa vývěru liší.
Jít do dalších detailů pro potřeby tohoto vlákna již není nutné.
Naopak je nutné citovat další Schaubergerův výrok, který bude pro nás jedním z nejdůležitějších:
"Vodě je nejlépe v chladu a tmě podzemí."
Voda se na povrch dostává stoupáním, přičemž je pod určitým tlakem, na němž záleží, do jaké výšky nad povrch by byla případně schopná vystoupat.
DutyKmen.jpg
Docela dobře je to vidět u některých lázeňských pramenů, které jsou vyvedené do průhledných rezervoárů, z nichž se voda odebírá pod hladinou bočními kohouty nebo vývody.
LucniPramen.jpg
V přírodě se tenhle jev většinou neprojevuje, protože hladina v místě vývěru je udržována nejčastěji úrovní odtoku. Pokud voda z pramenné mísy nemá možnost odtékat, je hladina dána prosakováním do okolní půdy a odparem, takže na první pohled to vypadá, jako kdyby vůbec žádná voda nepřitékala. Ovšem i v takovém případu má smysl pokusit se najít vývěr vody z podzemí. Když se to podaří a zároveň se podaří vývěr vyčistit a zabránit prosakování přitékající vody do okolní půdy, hladina se většinou ustálí na nějaké výšce nad okolním terénem.
Prameniště je obecně místo, kde na povrch vyvěrá jedním nebo několika vývěry pramenitá voda z podzemí. Podle sklonu a typu povrchu se vytvoří pramenná mísa s odtokem a nebo s průsakem do okolí. Pokud je vývěrů víc může vzniknout i větší rozbahněná plocha. Další možností vzniku takovéto plochy může být vývěr pod propustným povrchem, kdy voda stéká dolů po nepropustné vrstvě do většího dolíku, z kterého nemá možnost dále odtékat. Takováto voda má ovšem význam jenom jako užitková, protože do ní shora prosakuje i voda dešťová a mohou se do ní splavovat i třeba hnojiva z okolních polí. Pokud chceme získat skutečně pramenitou vodu, musíme najít vlastní vývěr. Když se na prameništi nalézá více vývěrů, můžeme je zachytit samostatně a nebo z nich vybrat pouze jeden, který se nám bude zdát nejperspektivnější. O použitelnosti vývěru rozhoduje kvalita jeho vody, množství dodávané vody a také kolísání tohoto množství během roku.
Poněkud nepraktické je, že tohle všechno se dozvíme až po zachycení pramene a jeho řádném vyvedení, o čemž chci pojednat dále. Konečným cílem, ke kterému se často ani nedostaneme, je zachycení a stabilizace vývěru, vyvedení jeho vody na povrch tak, aby bylo možné vodu čerpat do nádob a odvedení vody pro použití zvěří a vodními živočichy. Vyvrcholením může být i zřízení lavičky k příjemnému odpočinku u pramene. Tomuhle ovšem předchází několik kroků, z nich každý může být z nějakého důvodu i konečným.
Prvním nezbytným krokem je nalezení vývěru. V situaci s odtokem to může být jednoduché, ovšem v situaci větší promáčené plochy a nebo bahniště to může být i značně náročné, protože je vodu nutné odčerpávat a nebo odvést k nejbližšímu svahu. To lze provést vykopáním odvodňovací rýhy, případně i s vloženou hadicí.
Místo vývěru je potřeba vyčistit od listí a bahna až na propustnou vrstvu, skrze kterou proudí zespoda voda. Tuto vrstvu rozhodně nijak neztenčujeme ani nevybíráme, protože tímto postupem můžeme prameni daleko pravděpodobněji uškodit než prospět. Přitékající voda vrstvu proplachuje a čistí od všeho, co může odplavat.
Dalším krokem je izolování přitékající vody od okolního terénu. Původně se na to používaly duté kmeny vhodné délky. Později bylo běžné použití dřevěných věder nejlépe bez dna, dnes se používají skruže nebo i starší kýble s proděravělým dnem a nebo i bez něj. U nich bych se přimlouval za jejich instalaci užším otvorem nahoře. Z čistě praktických důvodů preferuji použití plastových barelů s děrovaným dnem - mají několik neocenitelných výhod.
Především je to možnost uzavření hrdla šroubovacím víkem, které zcela odstraní možnost znečišťování obsahu spadaným či navátým listím nebo jehličím. Navíc barel je možné i celý zahrabat pod silnou vrstvu hlíny a kamení, o výhodě čehož se ještě zmíním. V dnešní době je bohužel nutné myslet i na to, aby se nejednalo o materiál zpeněžitelný sběrači kovů. Trvanlivost a zdravotní nezávadnost plastů je další cennou výhodou.
Plášť, který kolem vývěru pořídíme, obsypeme okolním materiálem, tedy nejčastěji hlínou a kamením. Dobročinnosti ani lidové tvořivosti se meze nekladou, můžeme se i výtvarně dle libosti vyřádit, i když definitivní podobu bych raději odsunul na pozdější dobu. Tento zásyp se snažíme dostatečně udusat, pokud je vývěr ve svahu, tak okolí upravíme tak, aby povrchová voda nějakými stružkami dílo obtékala, a to raději ve větší vzdálenosti.
Voda do vývěru přitéká a vytvoří v nějaké výši hladinu. Jestliže to z nějakého důvodu necháme tak, pak lze vodu nabírat nějakou nádobou, nejlépe tzv. čerpáčkem, což je asi dvoudecová nádobka, která vypadá jako hrníček s uchem, které přečnívá nápadně nahoru. Také může vypadat jako naběračka nebo hluboká lžíce s držadlem nahoru, aby si člověk nemusel namáčet při nabírání i ruku. http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/k ... 7-0094.htm http://www.truhlarstvi-zimny.cz/katalog ... erpak.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyathos
Cerpacek.jpg
Tuto možnost považuji za pouze nouzovou a doporučuji ji jenom v případě, že není možné zřídit nějaký odtok - přitom nádobu přidáváme jenom když jsme si jisti, že je voda nezávadná!
Odtok je pro "zdraví" pramene velice důležitý - ostatně naznačuje to i pravidlo, že voda ve studni je tím kvalitnější, čím více se odebírá. Ke kolísání vydatnosti pramene dochází ze dvou důvodů. Jedním je různé množství stoupajících plynů, ze kterých se voda pod prameništěm skládá v tekutinu. Druhým je kolísání podmínek, které jsou pro to skládání nezbytné, přičemž nejdůležitější je správně nízká teplota v místě skládání. Pokud je příliš vysoká, k vytváření vody vůbec nedochází a oba zmíněné plyny odcházejí do ovzduší, kde díky své nižší hmotnosti stoupají až do úrovně mraků, kde se zapojí do horní, atmosférické části vodního cyklu. Při nízké teplotě těsně nad zemí se z nich, zvláště poránu vytváří mlha, která podle dalšího vývoje počasí buď klesne a nebo se "rozpustí" a vznese k oblakům.
Ze zachyceného pramene se tedy vždycky snažíme vodu nějakým způsobem nechat odtékat, a to i za cenu třeba dlouhé zakopané hadice. Podle sklonu terénu můžeme nechat vodu odtékat přepadem s límcem a nebo krátkým korýtkem, ale snažíme se, aby se odtékající vodou nerozmáčelo nejbližší okolí záchytu.
V mírněji skloněném terénu raději napojíme na plášť záchytu hadici nebo rouru, kterou odvedeme vodu do místa, kde pod výtokem bude alespoň 20 cm volných, což stačí pro pohodlné plnění nádob. V silně skloněném terénu stačí výtoková roura relativně krátká, třeba jenom na sílu zídky, vyskládané z kamenů nasucho. Od starověku bylo oblíbené překrytí záchytu či kaverny místo zídky silným kamenným diskem, jehož středem byla roura vyvedena. Kulatý disk byl výhodný tím, že se dal na své místo relativně snadno dokutálet. Po jeho definitivním usazení a utěsnění se na něj tesala výzdoba, kterou byla nejčastěji tzv. lví tvář.
V souvislosti s výtokem řešíme i přístup pro plnění nádob - přebytečná voda musí někam odtékat a je potřeba na něčem pevném a suchém při čerpání stát. V souvislosti s odtékající vodou řešíme i nějakou nádržku, ve které je možné něco případně omýt a ze které mohou pít i zvířata.
Terén pod vývěrem bývá často ve formě poměrně ostrého zářezu, který vzniká dlouhodobým odplavováním. Tato konfigurace svádí často k ukrytí kaverny za příčnou zdí, ze které kolmo vyčnívá výtoková roura ve směru původního odtoku. Pokud voda vytéká rovnou do nádržky, pak nádržka komplikuje přístup k plnění a navíc musí být výtok dost vysoko nad hladinou. Někdy se to řeší tak, že voda z roury vytéká na mřížku a pokračuje do nádržky korýtkem a nebo rourou, přes kterou je vytvořen můstek.
V této situaci je vhodné několik nepříliš běžných úprav - přesunout výtok poněkud stranou a zakončit rouru dolů mířícím kolenem, takže voda vytéká blíže k zídce. Nádržku udělat úzkou a dlouhou při zídce a odtok z ní vyvést na jejím druhém konci. Často se k tomu používají vydlabané klády a odtok z nich se řeší přepadem.
Jinou možností je místo "příčného" použít řešení "podélné". Při něm je přístup pro plnění s jedné strany terénního zářezu a zídka je zalomena od "L". Tím může být zachován původní směr výtoku i odtokové rýhy i bez můstku, protože přístup je vlastně "se strany", nikoli "proti".
Při různých řešeních je výhodné pro výtok použití plastové hadice nebo ohebné trubky, která se dá na kavernu napojit i se strany a k zídce vést i obloukem.
Zachycení vývěru, které zůstává otevřené, je potřeba čas od času vyčistit od všeho, co do něj napadá. Omezení znečištění se řeší obvykle nějakou stříškou, případně obložením kamením a nebo obezděním či nějakou "boudičkou". Současně se tím zamezí rozdupání vývěru zvěří.
Jak jsem již zmínil, preferuji pro zachycení vývěru plastový barel, který je při vývodu vody hadicí možné celý zahrabat pod vrstvu hlíny a kamení, čímž se vytvoří v zemi pramenná kaverna. Ta má několik neocenitelných výhod.
Především se vývěr ničím a nijak neznečišťuje a naopak se protékající vodou neustále čistí. To znamená, že záchyt vývěru nepotřebuje vůbec žádnou údržbu a tudíž k němu nemusí být žádný přístup. Jeho umístění sice může, ale taky nemusí být nijak označeno, takže neláká k nějakému průzkumničení a nebo úmyslnému ničení. Další výhodou je umístění pod povrchem, a to čím hlouběji, tím lépe, protože vrstva zeminy zajišťuje stálou a nízkou teplotu, která je pro pramen životně důležitá. Dokladem toho je fakt, že většina pramenů je ve stráních obrácených k severu a nebo alespoň zastíněných porostem, po jehož případném vykácení pramen slábne a nebo zcela "vysychá". Může se nám také stát, že u pramene, který stačil pohodlně odtékat námi zvolenou hadicí, dojde po zasypání k zesílení toku natolik, že původní hadice nebude stačit. V tom případě bude vhodné přidat ještě jednu "přepadovou" hadici, která alespoň odvede přebytečnou vodu dále od záchytu.
Na http://www.estudanky.eu je dostatek příkladů praktického provedení nejrůznějších vyvedení pramenů od těch nejprostších až po doslova luxusní. Na příkladech je vidět, že při dostatečně dlouhém vedení se dá docílit i převýšení dostatečného k výtoku podobnému vodotrysku.
Ale ať už je provedení jakékoli, nejdůležitější je, aby co nejvíce pramenů fungovalo tak, jak má. To znamená, že každý potřebuje mít nějaký odtok, aby mohl mít i přítok, aby jím tedy voda volně protékala. To je nejlepší zárukou jeho čistoty a nezávadnosti, i když samo o sobě to nedává žádnou záruku ohledně jeho případného zdravotního působení - to závisí hlavně na obsahu rozpuštěných látek.
V této souvislosti chci upozornit na to, že jak říká Schauberger: "pouze voda, která se dostane vlastní silou až na povrch, je zdravá a vhodná k pití".
V praxi to znamená pouze vodu přímo z vývěru. Ono totiž poměrně často dochází k vývěru i pod povrchem, kdy tato voda stéká po skloněné nepropustné vrstvě a v nějaké její prohlubni může vytvořit skryté "jezero" kvalitní podpovrchové vody. Ovšem věc má drobný háček v tom, že do téže prohlubně stéká i prosáknutá voda dešťová, která může přinést do této vody různé chemické a nebo biologické nečistoty. Čistota této vody může také silně kolísat. Kromě rozboru, kterým se tato znečištění dají prokázat, lze tento druh vody rozeznat i podle toho, že se jedná o vodu, kterou nic nenutí stoupat nad svoji přirozeně ustálenou hladinu. To znamená, že pro její dosažení musíme sestoupit na její úroveň a z ní ji musíme nějakým způsobem čerpat nahoru. Hladina této vody může také kolísat a dá se říci, že je závislá na tom, čemu hydrologové říkají "hladina spodní vody".
Osobně jsem přesvědčen, že jakýkoli nepatrný pramínek vody je mnohem cennější, než sebelepší studna. Ono se to nezdá, ale čůrek vody, který dá pouhý decilitr vody za vteřinu, dává za 24 hodin přes čtyři kubíky opravdu kvalitní vody. Upozorňuji na to úmyslně proto, aby nikdo nepodceňoval právě takové nepatrné pramínky, které zdánlivě nestojí za nějakou námahu a nebo jakoukoli investici. Opak je pravdou a při dnešních cenách za "obecní" kohoutkovou vodu, která je mimochodem podstatně horší, je návratnost investice během několika dnů či týdnů. Tedy pokud máme pramen v dosahu a možnost ho využít.
Klíčovým problémem je nějaký pramen vůbec objevit. Přitom míst, kde se voda buď přímo na povrch sama dostává a nebo by se za příznivějších okolností dostávat mohla, je kolem nás pořád ještě značné množství, ovšem většina z nich se příliš neprojevuje. Největší pravděpodobnost bývá v lesích, což souvisí s tím, že v lese je půda zastíněná, takže má v létě nižší teplotu, než půda v otevřené krajině, takže v lese se převážná většina dešťové vody dokáže vsáknout. Na polích a loukách většina dešťové vody odtéká po povrchu a například tráva vytváří téměř dokonale nepropustnou vrstvu - i po několikadenních vydatných deštích když vytrhneme drn trávy, tak pod ním je dokonale suchá a prašná půda. Prosakování vody do půdy souvisí také s poměrem teploty dopadající vody a teploty povrchu, na který dopadá, což velice dobře vysvětluje Schauberger.
Zemský povrch utvářejí dvě protichůdné "síly", z nichž jedna je tvůrčí a reprezentuje ji hlavně síla horotvorná. Protikladnou destruktivní "sílou" je několik různých procesů, ve kterých je hlavním prvkem voda, která v součinnosti s teplotou a gravitací zemský povrch rozrušuje a přetváří ve spolupráci s živou přírodou, z níž pouze člověk do procesu zasahuje ponejvíce silně záporně.
Voda, ať již dešťová a nebo pramenitá, si na zemském povrchu vytváří koryta, kterými stéká dolů. Některými koryty voda teče trvale, jinými občas a některými neteče, tedy kromě deště, vůbec. Z našeho hlediska jsou nejzajímavější horní toky potoků, protože ty jsou pramenům nejblíže a zároveň ukazují, ze kterých míst voda teče. Častým jevem jsou prameny a pramínky, které vyvěrají ze stěn zářezu, který si potok vytvořil, a které k danému potoku svoji vodu postupně přidávají. Někdy to jsou viditelné pramínky, jindy jenom vlhké či mokré pruhy, které směřují ke korytu potoka. V zimě bývají dobře patrné, protože se na nich vytvářejí dlouhé ledové jazyky.
Potok také teče územím, na kterém jsou pro vznik vody vhodné podmínky, to znamená přísun plynů, ze kterých se voda vytváří. Na mnoha místech nenarážejí tyto plyny správné podmínky a místo vytvoření vody volně a nepozorovány unikají do atmosféry. Jinde se voda vytvoří třeba pod povrchem a také pod ním odtéká a nebo se shromažďuje v nějakých prohlubních, nad nimiž pouze zvlhčí nebo promáčí hlínu. Takováto místa se projevují třeba jen jinou a svěžejší vegetací, vlhčí půdou a nebo také jako kaliště či bahniště.
Takzvaně vyschlé prameny označují místo, kde se pravděpodobně pouze změnily podmínky původně pro vytváření vody vhodné. Daleko častěji to bývá zvýšením teploty v nižších vrstvách prameniště než tím, že by došlo k přerušení přísunu "materiálu" nutného pro tvorbu vody. Ke změně teploty může dojít po odstranění porostu, který prameniště stínil a nebo třeba odtěžením svrchní vrstvy zeminy. Poměrně častý je i periodický výskyt vody, kdy v teplejším počasí pramen slábne a nebo se i ztrácí, o čemž se mluví jako o vysychání pramene.
Zmíněné situace je často možné řešit vytvořením pramenné kaverny a jejím překrytím včetně okolí prameniště silnou vrstvou zeminy a kamení. Od středověku bylo zvykem nad pramenem stavět menší nebo i větší zděnou stavbu, od klenutých "sklípků" a mohylek přes sochy s masivním podstavcem až ke kapličkám a nebo dokonce i kostelům.
Na lesních cestách jsou také často k vidění horní plochy kamenů, které jsou mokré i za parných dnů. Právě na nich dochází ke "kondenzaci" unikajících plynů v juvenilní vodu. Vzhledem k tomu, že Schauberger se zmiňuje o používání takovýchto kamenů v jejich hájovně k pěstování žížal, nazývám je žížalími kameny. Pro nás jsou zajímavé tím, že prokazují přítomnost vhodných plynů a také tím, že naznačují, co kromě nízké teploty je ještě k vytvoření vody potřebné. Především je to obsah křemene, pak obsah nějaké kovové rudy a důležitá je i určitá minimální velikost. Křemen jako polovodič naznačuje, že svoji roli bude hrát elektrický náboj a potřebná velikost kamene dovoluje spekulaci o piezoefektu v souvislosti se změnou tlaku v závislosti na změně teploty. Obsah kovové rudy má souvislost nejspíš s kondenzačními jádry, protože se na jejích částečkách může náboj koncentrovat.
To souvisí třeba s tím, že v rudných dolech vysekaných ve skále teče po stěnách voda, ale nevyskytuje se většinou důlní plyn. V uhelných dolech, kde jsou stěny tvořené hlušinou, je kromě odčerpávané vody sucho a prašno a nebezpečí důlního plynu je vysoké. A zcela jistě to souvisí i s tím, že v písku se nenajde žádný vývěr - pokud by tam náhodou nějaký byl, pak voda vzniká v hornině pod ním a nahoru pouze prosakuje a nebo vzlíná, nejspíš díky tomu, že nemá pískem kam odtéct.
Předpokládám, že zrnka písku nejsou dost velká na to, aby v nich mohl vznikat piezoefekt, takže třeba v pouštích bude pramenitá vody zřejmě jenom ve větších hloubkách, kde je k dispozici rostlá skála a mnohem nižší teplota než na povrchu. Tím chci říct, že i ve vyprahlých krajinách, které jsou zdánlivě zcela vodyprosté, může existovat možnost dostatku vody v případě, že se dokážou najít pod povrchem ukryté prameny a upraví se jim podmínky pro úspěšné zkomponování vody a její vývěr, byť i třeba za tu cenu, že třeba v poušti bude až několik metrů pod povrchem.
Příznivější situace je v našich končinách na otevřených svazích, obrácených k jihu. Díky proslunění jsou vhodné k pěstování něčeho "jedlého", ovšem prameny na nich schází, takže je problém se zavlažováním. Jak jsem již zmínil, bude v těchto konfiguracích mnohem menší průsak, než v polohách zalesněných, ale nějaký přece jenom bude. Navíc plyny, z kterých se voda komponuje, mají svoje cesty roztodivné, takže zespoda přicházejí i zde.
Problém vzniká hlavně tím, že osluněná a nezastíněná půda se prohřívá víc a do větší hloubky. Tím je dostatečně nízká teplota, za které se voda může měnit z plynů na kapalinu, tak hluboko pod povrchem, že ke změně buď vůbec nedojde, nebo dojde pod nepropustnou vrstvou, a nebo sice nad ní, ale právě vytvořená voda po ní rovnou stéká, což může být i několik metrů pod povrchem.
V těchto polohách se prameny na povrchu projevují jenom vzácně a nepatrně, a to ještě pouze ty "nejsilnější" nebo ty, které mají nejméně nepříznivé podmínky. V této situaci může pramenná kaverna pod silnou vrstvou zásypu pramen výrazně "oživit" a zajistit tak i jeho využitelnost.
Vyhledání pramenů, které se na povrchu neprojevují je značně obtížné. Kromě vyhledání proutkařem je možné sledovat, ve kterých místech se poránu tvoří nejhustší mlha a nebo její výrazně větší množství, což naznačuje, kudy unikají nezkomponované plyny. Tato mlha se od odpařené vody liší tím, že je možné její menší množství zapálit jiskrou, což u prosté vodní páry nelze.
Než ovšem na takovém místě začneme kopat, je dobré si vhodnost místa otestovat pomocí již dříve zmíněných žížalích kamenů. Takže trochu více o tomto zajímavém fenoménu. Správný "žížalák" musí být dostatečně velký. Zatím nemám ověřeno, jaká nejmenší velikost ještě funguje a jaká už ne, takže bych se přidržel termínu valoun, a to ne nijak náhodně. Každý valoun má totiž správné složení co do obsahu křemene i částeček kovové rudy, protože jinak by nemohl získat svůj tvar a zůstal by jenom ostrohranným kamenem.
Jako "žížaláky" se zatím nejlépe osvědčily valouny vejčitého a spíše protáhlého tvaru s ploskou na širším konci. Na vytypovaném místě vyhrabeme úzkou hlubokou jamku, do které valoun zasadíme špičkou dolů a tak, aby po zasypání a udusání nad povrch nepatrně vyčnívala jeho ploska, na kterou může, ale nemusí svítit slunce. Pokud se kouzlo podařilo, tak za parných dnů s teplotou klidně i přes třicet stupňů bude kámen vlhký až mokrý. Tím máme ověřeno, že kámen je správný a podmínky pro vznik vody příznivé.
Pokud se kouzlo nezdaří, něco z toho chybí.
Přes žížalí kameny se dostáváme pomalu k poznání, že volně a bez užitku, tedy přímého užitku pro nás, odcházející nezkomponované plyny je možné zkomponovat i jaksi dodatečně.
Zde je ovšem vhodné zdůraznit, že tímto způsobem vzniklá voda je "juvenilní", což znamená právě zrozená a tudíž abnormálně hladová, takže se v ní cokoli rozpouští překvapivě snadno. To znamená, že její pití bude mít naprosto jiné a zatím nepříliš prověřené účinky, než pití pramenité vody, ve které se již stihly rozpustit vhodné minerály. Tato voda se všeobecně považuje za silně léčivou - cituji Schaubergera: "Ve francouzkém pyrenejském klášteře Arles-sur-Tech stojí ve staré chladné kryptě velký sarkofág z toho nejušlechtilejšího mramoru. V tomto sarkofágu, do něhož byl svého času uložen rytíř nebo církevní hodnostář, vytryskl asi před 700 lety pramen čerstvé a léčivé vody, která údajně vrátila zdraví množství nevyléčitelně nemocných lidí."
Sarkofág ve skutečnosti není v kryptě, ale ve výklenku u severní stěny, kam nesvítí slunce. V sarkofágu byly údajně uloženy relikvie svatých Abdona a Sennona, předpokládám že současně s ostatky jednoho z prvních opatů kláštera sv. Arnulfa. Jedním z doložených vyléčených je William Gausselme z Teillet, který za svoje vyléčení údajně z rakoviny nosu odkázal své jmění v roce 1204 opatství a byl zde pohřben 10.4.1211.
Existuje zmínka, že začátkem 16. století byl sarkofág zkoumán dvakrát zkoumán pověřenými kardinály a při druhém zkoumání byl přemístěn, takže zmínka o kryptě se může týkat jejího původního umístění.
Sarcophag.jpg
Předpokládám, že tato voda, pokud by se pila ve větším množství, mohla by některé typy nemocí ovlivňovat příznivě, ovšem jiné typy by mohla naopak zhoršovat. Ovšem při její "vzácnosti" se požívá vždycky jenom pár kapek, takže předpokládám, že její léčivý účinek spočívá spíš "v předání informací dokonale čisté vody" na principu, který využívá například homeopatie a nebo autopatie.
Hladovosti této vody by bylo možné využít pro louhování bylin, které se jinak louhují v lihu, protože v běžné vodě se jejich žádané esence nerozpouštějí. Nabízí se také možnost jejího obohacování námi vybranými nerosty, například Schindeleho minerály.
Ale zpátky k tomu vytváření vody "z ničeho", tedy tam, kde žádná voda není, neteče a ani nepramení. Zařízení, které to umí, se nazývá rosný rybník a úspěšně se používá již od dob Římanů a nejspíš ještě mnohem déle. Popisy tohoto zařízení bývají ovšem velice kusé a jejich skutečný princip vysvětlován nesprávně, což obojí nevzbuzuje přílišnou důvěru v to, že něco podobného může vůbec fungovat. Nicméně skutečné rosné rybníky existují a umožňují napájení dobytka i v polohách bez pramenů. Dokonce jsou zmínky o tom, že tyto rybníky mají vodu i tehdy, když ostatní zdroje vody vysychají.
Návod na vytvoření rosného rybníku je jednoduchý, ale jeho realizace je dosti obtížná. Nejprve je nutné vytvořit dostatečně velkou kulatou nebo oválnou mělkou mísu - pochopitelně čím větší, tím lepší, takže nejméně v řádu desítek až stovek metrů. Na celé dno této prohlubně se naklade asi půlmetrová vrstva slámy a na ni vrstva udusaného jílu tak, aby byla sláma spolehlivě jílem překrytá a nemohla k ní proniknout shora žádná voda. Sláma musí zůstat suchá, pokud se vrstva jílu někde poruší a do slámy nateče voda, rybník přestane fungovat. Přes vrstvu jílu se dá dostatečně silná vrstva kamení, aby byl jíl chráněn proti rozdupání dobytkem. Takto vytvořený rybník se sám plní vodou i bez jakéhokoli přítoku a nebo deště.
Takže to byl návod.
Hovoří se o rybníku, a jmenuje se "rosný", protože zdrojem vody v něm má být rosa jako kondenzace vzdušné vlhkosti chladem. Za hlavní funkci vrstvy suché slámy se uvádí tepelná izolace od podkladu, aby ke srážení vody vůbec mohlo docházet. Vrstva kamení se udává jako nutná pro ochranu vrstvy jílu před rozdupáním.
Osobně mi to připomíná "Radio Jerevan" blahé paměti, takže je to přesně tak, ovšem s nepatrným upřesněním
- Není to přímo rybník, ale spíš umělé jezírko.
- Voda v něm není výsledkem kondenzace vzdušné vlhkosti, ale kompozice z podzemí stoupajících plynů.
- Vrstva slámy není tepelná izolace, ale "plynovod", který odvádí plyny z celé plochy k okrajům nepropustného dna, přičemž sláma nemusí být nutně suchá k tomu, aby jí plyny procházely, spíš je důležité, aby jílovou vrstvou neprocházely plyny přímo do vody.
- Vrstva kamení sice chrání vrstvu jílu před poškozením, ale pro funkci "umělého pramene" jsou nutné pouze kameny na obvodu jílové vrstvy, protože právě na nich dochází ke skládání plynů a vzdušného kyslíku na vodu, která stéká po jílu dovnitř nádrže.
Co z toho se dá použít s našimi materiály jednodušeji a levněji - pokud "rybník" zabezpečíme proti zvěři, tak odpadá nutnost vyslání dna kameny a současně můžeme vrstvu jílu nahradit nepropustnou fólií. Vrstva slámy se dá snadno nahradit keramickou vatou. Obložení obvodu valouny se ovšem nijak zjednodušit nedá, protože je pro funkci klíčové. Zrovna tak se nedá zjednodušit tvar mísy, pouze je možné udělat přepad, kterým se vznikající voda může odvádět do nádrže, ze které již může dobytek pít, tedy pokud je zdroj určen k napájení.
Podotýkám, že tato myšlenka je zatím pouze inspirací a zatím nevím o nikom, kdo by to v dnešní době realizoval. Při značných nákladech na vybudování podobného zařízení bude nanejvýš vhodné si napřed vybrat správné místo. Jedná se především o plochu zhruba vodorovnou, nejlépe již od přírody aspoň trochu proláklou, aby se snížil objem zemních prací. Také je potřeba mít možnost odvádět někam vytvořenou vodu pokud možno bez čerpadla, tedy přirozeným spádem. Dále je víc než vhodné prověřit i výstup potřebných plynů pozorováním tvorby mlhy a případně i prověřit několika žížalími kameny.
Rosný rybník nám předvádí, mimo jiné, i jeden důležitý princip, dal by se nazvat třeba "princip šikmé desky", a spočívá v tom, že šikmou nepropustnou vrstvou odvedeme stoupající plyny do místa, kde se z nich vytvoří voda, která po horní ploše téže desky stéká do místa, kde se shromažďuje.
Při znalosti principu již není těžké dojít k myšlence, že obdobná konfigurace, jakou je propustná vrstva slámy a nepropustná vrstva jílu se vyskytuje v přírodě pod zemským povrchem naprosto běžně a že by se jí dalo využít, a to i bez větších terénních úprav. Je běžné, že při kopání narazíme v nějaké hloubce na vrstvu jílu. I když se ta hlouka různě mění, dá se předpokládat, že tato nepropustná vrstva velice zhruba kopíruje tvar povrchu, který je nad ní. Kdyby byl život jednoduchý a nepropustná vrstva jako celistvá blána, pak by vhodné plyny vytvářely pod vrcholy kopců krásné "plynojemy" a prosáklá voda by se shromažďovala v podzemních "vodojemech" pod údolími. Život samozřejmě jednoduchý není, takže nepropustné vrstvy vytvářejí jenom jakési rozličně zprohýbané pláty i v několika vrstvách nad sebou, které svou spodní plochou někam směrují stoupající plyny a současně přesně na opačnou stranu přesouvají po nich klesající vodu. Podle tvaru povrchu lze odhadnout, kde je výskyt vhodných plynů, a tedy i naděje na možnost pramenité vody pravděpodobnější. Z tohoto hlediska se zdají nejzajímavější táhlé terénní vlny, v ideálním případě ještě se skloněným hřbetem.
Přesnou znalost nepropustných vrstev by měl mít hydrolog, k jehož povinnostem například patří i zajištění toho, že průnik horními nepropustnými vrstvami bude při hlubším vrtu náležitě utěsněn, aby nedošlo k "vypuštění" vody, kterou tato vrstva zadržuje, protože na tom závisí stav okolních studní.
Trochu odbočím k těm vrtaným studním. Panuje názor, že pro jejich umístění je potřeba vybrat to "nejsprávnější" místo, aby se vůbec na vodu narazilo. Osobně jsem přesvědčen, že na vodu se narazí dříve či později na kterémkoli místě, takže rozdíl je jenom v tom, v jaké to bude hloubce. Pokud je pod vrtem několik nepropustných vrstev, může se na vodu narazit i několikrát v různých hloubkách - s tím souvisí i to utěsňování vrtu. Od hloubky vrtu se odvíjí i jeho cena, ke které přistupují investor a dodavatel navzájem protichůdně. Pro investora je nejsprávnější místo tam, kde se na dostatek kvalitní vody narazí v co nejmenší hloubce. Pro dodavatele je nejsprávnější místo tam, kam se dá pohodlně a bezpečně umístit vrtná souprava a kde bude vrt hluboký natolik, aby se její instalace vůbec vyplatila.
Pomalu se dostáváme k tomu, že dokud se plyny nezkomponují na vodu, stoupají samy a bez nutnosti dodávání nějaké energie prakticky do libovolné výšky, takže kdyby se je podařilo zachytit a vést nějakým potrubím, tak by se voda zřejmě dala zkomponovat až na místě "vodojemu", odkud už by se dala rozvést "samospádem". Z celého předchozího pojednání je jasné, že k realizaci bude nutné vyřešit ještě tři další problémy.
- Prvním je dostatečně nízká teplota - zatím asi nejjednodušší je použít šikmé potrubí, uložené v dostatečné hloubce pod povrchem, aby se plyny nemohly ohřát a stejně tak situovat i kavernu, ve které se bude voda tvořit.
- Druhým je to, že voda okamžitě po zkomponování začíná klesat a odtékala by přívodní rourou zpátky. V prameni se tak neděje nejspíš díky tomu, že plyny nestoupají jedním velkým otvorem, ale drobounkými škvírami, ve kterých ke zkomponování přímo dochází. Výška, do které vzniklá voda dokáže vystoupat, závisí nejspíš na množství a tlaku přicházejících plynů. Do doby, než se naučíme vytvořit uměle stejně dokonalý vývěr, budeme si muset nejspíš vypomoci nějak jinak. Jednou možností je použití paropropustné fólie, kterou překryjeme horní ústí přívodní roury. Tato fólie propustí nahoru plyny a páry, ale zpátky dolů nepropustí zkomponovanou vodu. Druhou možností je využití dvou šikmých deflektorů, kdy spodní deflektor odkloní plyny stranou na horní deflektor, který je naopak vrací zase zpátky, tedy nad spodní deflektor, na který padá vlastní vahou právě zkomponovaná voda a po něm odtéká stranou. Také lze využít toho, že přívodní roura bude nejspíš silně šikmo.
- Třetím problémem je vlastní komponování vody, které zatím zůstává stále ještě velice nejasné a pouze na poli dohadů. Proč tomu tak je, vysvětluje velice jasně Viktor Schauberger, kterého si dovolím citovat:
"Pokud historie sahá, dá se vysledovat, že kdokoliv se zabýval odhalováním tajemství vody, byl co nejrozhořčeněji potírán. Veškeré náznaky, jež objevujeme ve starých spisech a jež nám poskytují informace o povaze vody, jsou hned z následujícího vydání odstraněny.
Uchovávání tajemství vody je také prostředkem, jak získat peníze a jak si zajistit úroky. Úrok kvete pouze v nedostatkovém hospodářství.
Jakmile bude problém s vodou vyřešen a jakmile bude možno vyrobit jakékoliv množství vody o požadované kvalitě na libovolném místě na světě, pak budeme schopni opět zúrodnit nedozírné plochy pouště, kupní cena potravin a hned nato i kupní cena strojní práce klesne na takové minimum, že se již nevyplatí s nimi spekulovat.
Dostatek laciných potravin a bezplatná strojní síla jsou natolik převratnými pojmy, že celkový obraz světa a veškeré světové názory doznají totálních změn.
Uchování tajemství vody je proto tím největším kapitálem všech kapitálů a z toho důvodu je jakýkoliv pokus o jeho poodhalení hned v zárodku tvrdě a bezohledně udupán."
Týž Viktor Schuberger celou podzemní část vodního cyklu několikrát různě popisuje a vysvětluje, ale jazyk, kterým to činí je velice svérázný a obtížně pochopitelný, navíc ještě silně deformovaný překladem ať již do kteréhokoli jazyka. K tomu navíc přistupuje i jeho svérázné nazírání na chemii a chemické reakce, které se blíží spíše alchymistickému názoru.
Co vyplývá celkem jasně, je to, že ochlazením vody na anomální bod a následným rozložením vody do dvou plynů dojde k jejímu vyčištění od jakýchkoli cizích látek, a to mnohem dokonaleji, než v té nejdražší čističce. Způsob a mechanizmus onoho rozložení je nejasný, nicméně procesu se účastní uhlík, který se stává součástí obou plynů. Pokud se skutečně jedná pouze o dva plyny, pak jedním z nich bude metan CH4 a druhým nejspíš kysličník uhličitý CO2. Tyto dva plyny splňují podmínku, že spolu navzájem nereagují a proto mohou stoupat společně. K vytvoření vody by pak docházelo reakcí metanu se vzdušným kyslíkem, ovšem jinak než hořením a nebo výbuchem. Kysličník uhličitý se této reakce vůbec neúčastní, naopak ho reakcí ještě přibývá.
Oxidace, vytvářející vodu z metanu je mimo vší pochybu "studenou" reakcí, ke které dochází buď přítomností nějakého katalyzátoru a nebo mikroreakcemi metanu s kyslíkem na molekulární nebo atomární úrovni, které jsou iniciovány elektrickými mikrovýboji polovodivých krystalů, které se realizují na vodivých částečkách kovových rud, působících jako kondenzační jádra. Toto lze považovat za silně pravděpodobné i proto, že proces neprobíhá na přímém slunečním světle, jehož UV složka je elektrickému náboji nepříznivá.
Uvedený model se mi zdá být teoreticky docela funkční, jediné co na něm není vůbec jasné, je důvod a způsob rozložení vody uhlíkem v dolní úvrati cyklu. Pouze nejasný je průběh komponování vody a také možnost, jak toho docílit záměrně a cíleně. Zatím také není úplně jasné, zda jsou opravdu ty plyny jenom dva, protože se může jednat i o směs více plynů, které jsou "dvou druhů", to znamená směs různých uhlovodíků a směs různých kysličníků uhlíku. Na praktickou stránku věci to nejspíš velký vliv nemá, jenom pokud by základem byl opravdu čistý metan, pak by bylo asi dobré se zajímat i o spalování zemního plynu, který má obsah metanu kolem 96%. Voda, vzniklá jeho spalováním, je ve "spalinách" ovšem ve formě horké páry, která zbůhdarma uniká komínem. Při její kondenzaci by ovšem bylo víc než vhodné si uvědomit, že se bude jednat o abnormálně "hladovou" a tedy silně agresivní vodu.
Další věc, která s metanem souvisí, je zřejmost nesmyslnosti vědeckých blábolů o jeho škodlivosti ve skleníkových plynech a nevhodnosti jeho přítomnosti v atmosféře. Navíc to objasňuje i Schaubergerův výrok: "naprosto hloupě spalujeme uhlovodíky jako palivo a připravujeme se tak o zdroj kvalitní pitné vody".
Ovšem nejen že spalujeme surovinu, ze které by se správně měla vytvořit pitná voda, ale navíc jejím spalováním vytváříme značné množství vodní páry, která v ovzduší zvyšuje podíl vodních par silně nad úroveň, která vzniká přirozeným odparem. Na tuto nepřirozenou nerovnováhu reaguje příroda rovněž nepřirozeně, tedy daleko větším podílem katastrofických meteorologických jevů.
Vzhledem k tomu, že je to přesně to, co předpovídal Viktor Schauberger už před sto lety, je naprosto jasné, že "nebyl blázen", takže "buď nám Bůh milostiv".
Juvenilní, tedy dokonale hladová, agresivní voda v přírodě na sebe navazuje nejrůznější minerály, které se v ní jednak běžným způsobem rozpouštějí, ale zároveň se "navazují" i naprosto odlišným způsobem, při kterém ve vodě "prostě zmizí". O tomto způsobu nám zatím chemie není schopna nic bližšího sdělit a fyzika se zmiňuje pouze o monoatomárních prvcích pod zkratkou ORME, k čemuž se ještě míním vrátit v souvislosti s úpravou pramenité vody. Vzhledem k tomu, že k onomu "mizení" látek ve vodě dochází pouze ve spojení s pohybem vody, budu se o něm zmiňovat jako o "zapracování" látek do vody. Jedním z důkazů o jeho funkčnosti je Schaubergerem realizované, ale blíže nepopisované, odsolování mořské vody na vodu pitnou, ale aniž by se z té mořské vody vůbec nějaká sůl odstraňovala. To znamená, že veškerá sůl i ostatní látky v té vodě zůstaly, ale přestaly se chuťově jakkoli projevovat. Dalším důkazem je třeba "krmení" pstruhů pouze čistou pramenitou vodou a zrovna tak prospívání vodních rostlin v pramenité vodě bez jakéhokoli přísunu jiných živin. Náhlá ztráta schopnosti vody udržet v sobě zapracované materiály způsobuje tvorbu vodního kamene a zdá se, že to nějak souvisí s magnetickými jevy ve vodě, protože průtokem vody mezi dvěma magnety se tvorba vodního kamene výrazně sníží. Dá se tedy předpokládat, že i "správným" pohybem vody, při kterém se látky do vody zapracovávají, vzniká ve vodě nějaké magnetické pole, nejspíš nějakým specifickým způsobem organizované. Toto pole zřejmě ovlivní jak magnetické vlastnosti samotné vody, tak i magnetické vlastnosti zapracovaných látek, protože látky ve stavu ORME (Orbitally Rearranged Monatomic Element - Orbitálně přeskupený monoatomární prvek) jsou diamagnetické. Zatím jsou běžně známé v tomto stavu pouze plyny, ale může to být způsobené i tím, že u jiných látek tento stav nikdo nehledal a nebo ho nehledal na správném místě. Na téma ORME existuje značné množství velice rozporuplných a navzájem si odporujících informací převážně alchymistického rázu, z nichž zřejmě i nepatrná část bude správná, nicméně ten zbytek je silně zmatkutvorný a zavádějící, takže se raději tomuto tématu vyhnu.
Docela jasné a snadno ověřitelné jsou naopak informace o tom, že v dobré studniční vodě se dá předpokládat množství vody s vyhovujícím obsahem ORME kolem jednoho procenta, a že je možné tuto vodu od ostatní vody oddělit magnetickou pastí. Ve vodě z městského vodovodu je obsah ORME několikanásobně nižší až žádný, v pramenité vodě se dá předpokládat vyšší.
Voda s ORME má mírně olejovitý vzhled a také viditelně opalizuje, příjemně chutná a má vitalizující účinky, dokonce i u rostlin podporuje růst. Doporučuje se opatrné dávkování jeden až dva decilitry za den, vyšší dávky mohou působit opojení a závratě.
Oddělování této vody je celkem jednoduché a využívá se při něm diamagnetizmu ORME, který jen neochotně prochází magnetickým polem.
Do běžného přívodu vody zařadíme plastovou hadici s odbočkou, pod kterou umístíme kolem hadice prstencový magnet. Čím je magnet silnější, tím lépe takže můžeme řadit i více magnetů stejně orientovaných nad sebe. Magnety mohou být i ploché přikládané se stran k hadici tak, aby se přitahovaly. Odbočka nad magnety slouží k odběru vody s ORME, kterou budu pro zkrácení nazývat O-vodou. Tato odbočka musí mít menší průtok, než hlavní hadice, orientačně 1:100, ale nějaké odchylky nejsou na závadu. Menšího průtoku se dociluje buď menším průměrem hadice a nebo jejím vyplněním silonovým splétaným lanem, které průtok omezí jenom na mezery mezi svými vlákny.
Po oddělení O-vody se ještě jaksi sama nabízí možnost přidáním dalšího magnetu rozdělit odtékající vodu do dvou větví, z nichž každá bude mít jiný charakter - jedna bude podobná živé vodě a druhá vodě mrtvé, ovšem k jejich oddělení nebude sloužit elektrický proud, ale magnetické pole. Na odtokovou hadici stačí dát "T" rozbočku a se stran přes připojené hadice navléknout prstencové magnety tak, aby se přitahovaly. Z jednoho zdroje tak můžeme odebírat až 4 různě působící vody:
- vodu neupravenou
- O-vodu
- mrtvou vodu
- živou vodu
O-voda.jpg
Tím jsem napsal všechno, co jsem si přál zachovat "vcelku" a bez nějakého vnějšího tříštění, takže vlákno odemykám, aby bylo možné rozproudit konstruktivní diskuzi.
Pro vytvoření pramenné kaverny, která se někdy a někde nazývá též prameník, nemusí sloužit jenom plastový barel, který je poměrně velký a také nepříjemně drahý. Pro malé pramínky s vydatností kolem jednoho litru za minutu a třeba i podstatně menší se dají použít i mnohem jednodušší varianty. Dá se říct, že jako vhodný polotovar může posloužit celkem jakákoli plastová nádoba s objemem mezi dvěma až pěti litry, která není "chemicky" znečištěná. Tím myslím to, že by neměla být od nějakých ředidel, penetrací, louhů a kyselin, jejichž zbytky by mohla vodu po delší dobu než se průtokem vylouží znečišťovat.
Využití kanystrů třeba od destilované vody je celkem bez problémů a osvědčilo se i v praxi. Pro toto použití je vhodné kanystr zhruba ve dvou třetinách výšky přeříznout, což jde snadno i nožem. Do dna je vhodné udělat větší počet děr a nebo dno z větší části odstranit. U horního okraje dolní části je potřeba udělat několik špičatých prostřihů, aby se dal horní díl na spodní nasunout.
Pro odtok vody se dá použít plastová beztlaká hadička s průměrem 10/12 mm a její průchod stěnou řešit následovně: asi v polovině výšky spodního dílu vyvrtat otvor o průměru nepatrně větším než 12 mm a tím prostrčit hadičku dovnitř. Do hadičky zastrčit "obráceně" plastovou koncovku určenou k napojování těchto hadic, ovšem patřičně zkrácenou. Tím se konec hadičky "boulovitě" rozšíří a když se za použití menšího násilí hadička vytahuje ven, tak se v otvoru upevní a utěsní. Vysvětluje se to dost složitě, na fotce je to vidět líp.
P9070149.JPG
K vlastnímu usazení - předpokládám, že "jdeme" proti přitékající vodě tak dlouho, dokud přitéká "se strany", až narazíme na místo, kde přitéká zespoda. Vznikne nám jakási "miska" plná kalné vody, ze které voda někudy odtéká. V kalné vodě je zřetelně vidět, kudy přitéká voda čistá a může to být i víc drobných praménků. Takže odtok necháme tak, jak je a snažíme se opatrně prohloubit dno tak, aby nám hadička vyšla ke stávající hladině. Umístíme spodní díl a vedeme hadičku tak, aby jí voda volně proudila. Délka hadičky není nijak důležitá a volíme ji raději delší, abychom i při jejím potřebném sklonu dostali na konci dostatečné převýšení nad terénem. Zatím ji můžeme nechat jenom volně položenou v původním korytě a voda nám odtéká zčásti hadičkou a většinou korytem a je stále kalná.
Na dno umístíme několik kamenů, nasadíme horní část kanystru a můžeme začít kanystr i jeho bahnité okolí zasypávat. Ideální by bylo použití mastného jílu, ale ten většinou není k dispozici, takže zasypáváme tím, co máme po ruce a zasypáváme i odtokové koryto, kterým tak bude proudit stále méně vody a o to více jí bude odcházet hadičkou. Pro ni vytvoříme v šikmé stěně původního koryta zářez, skloněný pouze o několik stupňů, který se tak bude stále více vzdalovat dnu původního koryta.
Zcela běžně původní koryto nezačíná pramenem, ale přes pramen protéká delším korytem dešťová voda, která by nám zásyp pramene při nejbližším prudkém dešti odnesla. Aby k tomu nedošlo, zasypáváme kanystr tak, abychom vytvořili šikmou stěnu, která bude plynule napojena na jednu stěnu původního koryta. Druhou stěnu koryta postupně odkopáváme, čímž získáváme potřebný materiál a zároveň koryto obloukem odkláníme tak, aby pramen obcházelo. Nově vytvořenou šikmou stěnu obkládáme co největšími kameny, ze kterých se snažíme vytvořit stěnu s co nejmenšími mezerami.
Vhodnější než hranaté kanystry jsou kulaté "lahve" od vína, vody a nebo sirupu, kterým stačí odříznout dno. Zjednoduší se tím manipulace v prameništi vývěru, protože nádobu se zavedenou hadičkou stačí do dna pouze pootáčením "zavrtávat" až do potřebné hloubky. Zavrtávání se dá usnadnit drobným nastříháním spodního okraje, aby nebyl zcela rovný.
Pro stabilní a zároveň i seriózní řešení podzemní kaverny a výtoku z ní se mi zdá cenově nejvýhodnější řešení dvacetilitrovým barelem (Bauhaus za 204,- Kč).
Jako výtoková hadice se osvědčuje beztlaková průhledná hadice s vnitřním průměrem 16 nebo 13 mm a odpovídající hadicová koncovka s mosaznou maticí (16,- + 20,- Kč).
Koncovka.png
Tato koncovka má na konci vnější závit a přítomnost kovové matky v prameni je pro kvalitu vody výhodná. Tohle řešení je levnější, než použití průchodky, ke které se připojí běžnější koncovka plastovou převlečnou maticí, což vychází na zhruba dvojnásobnou cenu.
Toto řešení je vhodné pro prameny s vydatností až do zhruba 10ti litrů za minutu.
Pro vydatnější prameny je vhodnější použít takzvanou sací hadici, která se dodává se šroubeními na obou koncích, je vyztužená kovovou spirálou a v Baumaxu je čtyřmetrová za cenu lehce přes dvě stovky.
Je dobré si při uvažovaném vyvedení pramene uvědomit, že vlastní kaverna a výtok z ní je jenom zlomek toho, co je potřeba udělat, i když to zpočátku vypadá jako stěžejní. To sice taky svým způsobem je, ale daleko důležitější a taky náročnější je následné upravení okolí pramene tak, aby ostatní okolní příroda, a zvláště pak dešťová voda okolí pramene nedevastovala. Dalo by se říci, že vyvedením pramene na povrch jsme dokončili to, co zůstává z největší části skrytě pod zemí a ostatním lidem pokud možno co nejnepřístupnější. Čím vyšší "mohylu" z hlíny a kamení dokážeme nad prameník navršit, tím lépe, protože tím obtížnější bude pro zvědavce a vandaly se k němu dostat, a tím stabilnější bude i teplota v prameníku.
Dalšími terénními úpravami je potřeba docílit toho, aby se dalo k prameni pohodlně přistupovat a vodu nabírat do nádob. V souvislosti s tím je nutné také řešit odtok vody, nejlépe přes nějakou menší nádržku, ze které mohou zvířata pít. V souvislosti s tím je také většinou nutné odklonit původní koryto, kterým přes pramen protékala dešťová voda.
Výhodou tohoto systému vyvedení pramene je to, že není nutné kolem pramene budovat nějakou nádržku se zastřešením, a také to, že pramen není nutné průběžně periodicky čistit.
, zvláště pak proto, že nejen na tomhle fóru, ale vůbec všeobecně na Netu informace o tom, jak by se měly prameny jímat a upravovat, naprosto dokonale chybí. Na stránkách http://www.estudanky.eu/ lze sice načerpat dostatek inspirace z již provedených prací, ale relevantních informací je tam poskrovnu - i když nějaké se najdou.