...trochu v našem...Vašem tematu odbočím...ale ne tak moc...navazuji na kolegu Scheidera....
...našel jsem článek, který mě nutí vyrobit si setrvačník...
....pokud o tento problem PT publikum nemá zájem...je to ztrátačasu čísti...
...dále prosím, pokud můžete...napište , co si otom velém myslíte....děkuji...za vaše názory....zdraví martin11
Královská instituce není potěšena
Málo lidí navštíví Královskou instituci, sídlící v londýnské Albemarle Street, pro zábavu. Není mnoho smíchu v britské druhé nejstarší vědecké instituci, založené roku 1799, kde Sir Humphry Davy demonstroval svůj objev prvků sodíku a draslíku a kde Michael Faraday objevil elektromagnetickou indukci. Je pravda, že ve slavné kruhové učebně byly i lehčí momenty, zvláště tehdy, když ve 20. letech Sir William Bragg zavedl vánoční přednášky pro děti. Ale celkově je to důstojná instituce.
Jednoho večera roku 1973 důstojní pánové utrpěli šok, z něhož se dosud nevzpamatovali. Byla to zkušenost, při níž se, podobně jako královna Viktotie, nebavili. Ve skutečnosti to pro ně bylo tak nezábavné, že se stalo pouze jednou v dvousetleté historii Královské instituce, že zapomněli vydat sborník z hlavní přednášky. Příčinou tohoto unikátního případu vědecké cenzury byl nekonformní profesor elektrotechnického inženýratví na londýnské Imperial College Eric Laithwaite.
Nebylo to poprvé, co se Laithwaite dostal do kontroverze, a bylo to ještě předtím, než překročil práh této vynikající instituce. V 60. letech Laithwaite vynalezl lineární magnetický motor, zařízení, které může pohánět osobní vlak. V 70. letech on a jeho kolegové zkombinovali lineární motor s nejmdernější technologií vznášedel, aby vytvořili britský experimentální vysokorychlostní vlak. To byla velmi neobvyklá, ale dokonale ortodoxní technologie. Výhody takového kolejového vznášedla budou zřejmé každému, kdo uvidí takový vlak-vznášedlo vznášet se ve vzduchu nad tratí – je tichý, nemá pohyblivé části, které by se mohly opotřebovat a prakticky nevyžaduje údržbu. Význam naposled jmenované výhody se stane okamžitě jasným, když se dozvíme, že více než 80 procent ročních provozních nákladů na jakýkoli železniční systém je utraceno na údržbu tratí a železničních vozidel.
Britská vláda nejdříve investovala do vývoje jeho zařízení, ale později, po sérii škrtů v rozpočtu, přestala obhajovat potřeby ekonomiky. Laithwaite, neotesaný muž z Lancashire, který nikdy necouvl před říkáním nepříjemné pravdy, řekl bez obalu vládě a jejím vědeckým byrokratům, jaké chyby se dopustili, ale jejich rozhodnutí se nezměnilo.
Laithwaite se s porážkou nesmířil a svůj vynález ještě zdokonalil. Zkonstruoval ještě lepší vlak-vznášedlo – takové, v němž jeho lineární motor levitoval pomocí elektromagnetismu a poskytoval rychlý dopravní systém, který poskytoval nejen tiché, efektivní magnetické zavěšení nad tratí nevyžadující údržbu, ale který generuje elektřinu, potřebnou k levitaci, pohybem vlaku.
Na začátku 70. let Laithwaite o svém novém systému 'Mag-lev' řekl, „Zkonstruovali jsme motor k pohonu (vlaku), který vám poskytuje zdvih a vedení zadarmo – doslova zadarmo: nepotřebujete žádné další zařízení a žádný další přísun energie. Toto je realita, která předstihla mé nejdivočejší sny, jež jsem kdy měl.“
Laithwaiteova konstrukce Mag-lev není žádné perpetuum mobile, ale vědeckému establishmentu určitě bylo podezřelé, že nabízel něco zadarmo. Ale i tento projekt byl vládou zastaven a v dalším vývoji se nepokračovalo. Dnes jsou vlaky Mag-lev stavěny v Německu a Japonsku, ale Británie stále utrácí 80 procent svého železničního rozpočtu na údržbu konvenčního dopravního systému – několik set milionů liber ročně.
Když byl projekt Maglev zrušen, technologie, kterou Laithwaite vyvíjel posledních dvacet let, byla dána k ledu. Předmět celé jeho předešlé kariéry, které věnoval desetiletí, přes noc zmizel. Podivuhodnou náhodou ve stejné době, kdy byl zastaven projekt Maglev, Laithwaite obdržel záhadný telefonát od amatérského vynálezce, Alexe Jonese.
Jones tvrdil, že má pozoruhodný nový vynález, který může předvést. Snažil se prý vzbudit zájem vědců a inženýrů, avšak zatím bez úspěchu. Nabízel Laithwaiteovi, jestli by se na jeho vynález nechtěl také podívat. Zatímco druzí Jonese považovali za blázna, Laithwaite, který byl nyní pánem svého času, ho pozval do Imperial College.
Když Jones přišel do laboratoře, přinesl s sebou podivně vyhlížející věc. Byla to jednoduchá dřevěná konstrukce nesoucí kola, s nimiž šlo posunovat dopředu a dozadu po povrchu desky jako s dětským vozíkem. Ale na přední straně konstrukce byl zavěšen těžký kovový předmět, který se mohl houpat ze strany na stranu jako kyvadlo. Ten, kovový předmět, vysvětloval Jones, byl setrvačník.
Zatímco se Laithwaite užasle díval na onu věc, Jones roztočil setrvačník a potom ho nechal houpat ze strany na stranu. Dřevěná bedna se pohybovala po povrchu desky na svých kolech, přestože zde nebylo nic, co by mohlo kola pohánět, ani jí nebyl udělen žádný vnější impuls – což by se podle zákonů fyziky dít nemělo.
„Když Alex spustil svůj stroj,“ vzpomínal Laithwaite, „zcela se to vymykalo lidské zkušenosti. Zdálo se, že setrvačník produkuje sílu bez reakce. Myslel jsem si, že vidím něco, co je nemožné.“
„Jako každý druhý, vycházel jsem z Newtonových pohybových zákonů a třetí zákon říká, že ke každé akci existuje stejně velká reakce opačného směru, nemůžete tudíž pohánět těleso vně jeho vlastních rozměrů. Tato věc to očividně dělala.“
Laithwaite začal provádět nějaké pokusy se setrvačníky na vlastní pěst, vyráběl velká rotující kola s většinou hmoty na obvodu kola a zjistil, že se zde „dělo něco, co se zdálo být nemožné.“
V tomto kritickém bodě jeho kariéry ho navštívil Sir George Porter, prezident vznešené Královské instituce, aby v pátek večer pronesl řeč. Zpětně se může zdát být od Sira George poněkud riskantní, že pozval tuto otevřeně hovořící a kontroverzní osobu, aby přednesla projev v instituci, jako je tato. Ale až dosud Laithwaiteovy střety s vládou a vědeckými byrokraty ohledně vývoje jeho levitujícího vlaku byly střety o peníze a o technický pokrok: ne o vědecké principy. Bojoval stejnou bitvu jako většina starších vědců v Británii o omezené finanční zdroje. Mohl být jedním z přímočarých individualistů, o nichž se píše v novinách, ale stále byl významným profesionálním vědcem, stále ještě členem jejich klubu.
Přes toto pozadí ho Královská instituce pozvala přednášet na své půdě. Ale proslov v pátek večer není obyčejná přednáška. Je to společenská záležitost s černými motýlky, jíž předchází večeře uprostřed vyleštěného stříbra a mahagonu v elegantní georgiánské jídelně Instituce, pod hrozivými pohledy portrétů obrů vědy z osmnáctého a devatenáctého století, kteří se upřeně dívají ze stěn obložených dřevem.
Když už jste byli pozváni, abyste byli oslavováni svými kolegy z Královské instituce a máte pronést řeč z místa, kde stáli Faraday a Davy, je to obvykle obvykle předehra k předání odměny za celoživotní vynikající službu veřejnosti: členství v Královské společnosti, zlaté medaile, možná dokonce šlechtický titul. Při takové konzervativní příležitosti ti, kteří byli vyzváni, aby pronesli řeč, obvykle zvolí nějaké důstojné téma – možná budoucnost vědy, nebo slavné úspěchy minulosti.
Ale Laithwaite nezvolil pro svůj projev nějaké důstojné, bezbolestné téma, ale místo toho shromáždění hlavounů demonstroval, že Newtonovy pohybové zákony – samotný rohový kámen fyziky a první článek víry všech vynikajících jmen, shromážděných v této místnosti – lze zpochybnit.
Stoje v místě točitého schodiště přednáškového sálu Instituce, Laithwaite svému publiku ukázal velký setrvačník, který zkonstruoval – přístroj, jenž se podobal motocyklovému kolu připevněnému na konec tři stopy dlouhé tyče (což, také přesně bylo). Kolo se mohlo roztočit vysokou rychlostí, protože bylo uloženo na ložisku s nízkým třením a bylo poháněno malým, ale výkonným motorem.
Laithwaite nejdříve demonstroval, že přístroj je velmi těžký – skutečně vážil více než 50 liber. Musel použít veškerou svou sílu, aby oběma rukama zvedl tyč s kolem do úrovně pasu. Když kolo roztočil do vysokých otáček, přístroj se náhle stal tak lehkým, že ho snadno dokázal zvednout nad hlavu jednou rukou bez zřejmé známky námahy.
Co se to na zemi dělo? Těžké objekty se přece nemohou stát lehčími jenom proto, že rotují, nebo ano? Taková hmotnost může být zvednuta do výšky, pouze tehdy, když na ni působí vnější síla nebo když se zbaví části své hmotnosti jako například u raketového motoru. Provedl Laithwaite nějaký kouzelnický trik? Byly tam ukryty nějaké struny? Schované za padacími dveřmi?
Pokud Laithwaite očekával zajíkání se obdivem nebo překvapením, byl zklamán. Obecenstvo bylo jeho demonstrací ohromeno k tichosti. Když pokračoval vysvětlením, že Newtonovy zákony pohybu byly touto demonstrací zřejmě porušeny, bezděčné mlčení se změnilo na mrazivé ticho.
“Byl jsem z toho velmi vzrušený,” vzpomínal, “protože jsem věděl, že mám něco, co jim mohu ukázat a co je vzrušující. A udělal jsem to v duchu 'pojďte se podívat, co jsem objevil – pojďte a sdílejte to se mnou.' Až později jsem si uvědomil, že nikdo nechtěl můj objev se mnou sdílet. Jejich reakce byla 'ten člověk je zřejmě blázen'. 'V tom musí být nějaký trik,' říkali si ti lidé zřejmě.”
“Jednoduše jsem se pokoušel říct jim, 'podívejte, zde je něco velmi neobvyklého, co stojí za to, aby bylo prozkoumáno. Doufám, že mám dostatečnou reputaci v elektrotechnickém inženýrství, abych nebyl odepsán jako pošuk. A tak, když vám toto říkám, doufám, že mě vyslechnete.' Ale to oni nechtěli. Po přednášce v Královské instituci se rozpoutalo hotové peklo, v první řadě jako výsledek článku v New Scientist, následovaném články v denním tisku s titulky jako 'Laithwaite neuznává Newtona'. Tisk je vždy vzrušený z možnosti antigravitačního stroje z důvodu kosmických lodí a vědecké fikce a jakmile řeknete, že můžete něco zdvihnout proti gravitaci, potom jste udělali 'antigravitační stroj'. A potom se zvednou stavidla kritiky především ze strany establishmentu. Postavili jste vědu do špatného světla nebo jste se o to alespoň pokusili, protože jste udělali něco, co je proti proudu.”
Zlověstné ticho jeho obecenstva pokračovalo dlouho po onom osudném večeru. Nenásledovalo žádné členství v Královské společnosti, žádná zlatá medaile, žádné oslovování “Sir Eric”. A poprvé za dvě stě let nebyl publikován “sborník” ze záznamu Laithwaiteovy úžasné přednášky. Bezpříkladným aktem akademického stalinismu Královská instituce jednoduše smazala památku na profesora Laithwaitea, jeho setrvačníky, které se staly lehčími, na jeho přednášku a dokonce na jeho existenci.
Newtonovy zákony byly vyzvednuty zpět na své posvátné místo na oltáři vědy. Laithwaite se stal nikým a svět byl zase v pořádku.
Dalších dvacet let Laithwaite zkoumal anomální chování setrvačníků v laboratoři, nejdříve v Imperial College a později, po odchodu do důchodu, kdekoli, kde našel soucitnou instituci, která mu poskytla prostor na stole a laboratorní přístroje.
Do poloviny 80. let – období, které nazval “nejdepresivnější dobou” -- Laithwaite provedl dostatek empirických výzkumů, aby demonstroval, že skeptici měli pravdu, když říkali, že v setrvačnících nejsou žádné síly, které by se z nich daly získat.
„Matematikové říkali, že tam nejsou žádné síly, a byla to pravda,“ vzpomíná Laithwaite. Otázka, která zůstala, byla: můžu zvednout padesátilibrové závaží jednou rukou nebo ne? Ze všech kritiků, kterým jsem ukázal zvednutí velkého závaží, se nikdo nepokusil vysvětlit mi to. A tak jsem se rozhodl následovat Faradayova příkladu a experimentovat.”
Po odchodu do důchodu z Imperial College Laithwaite začal provádět dlouhé série podrobných experimetů. Sussex University mu nabídla laboratoř a navázal spolupráci a kolegou inženýrem a vynálezcem Billem Dawsonem, který také financoval jeho výzkum. Laithwaite a Dawson strávili tři roky 1991 až 1994 detailním zkoumáním podivuhodného fenoménu, který rozčiloval Královskou instituci.
“První věcí, kterou jsem chtěl zjistit, bylo, jak mohu zvednout kolo, vážící 50 liber, jednou rukou. A tak jsme se rozhodli, že se pokusíme tento experiment zopakovat bez použití rukou. Potom jsme se pustili do problému nedostatku odstředivé síly a tyto experimenty nám řekly, že je zde míň odstředivé síly, než by jí být mělo. Mezitím jsem začal tvořit teorii. Prováděli jsme stále složitější experimenty, dokud, není to tak dlouho, se nám nepodařilo ho rozlousknout.”
Ke skutečnému objevu došlo, řekl Laithwaite, když si uvědomili, že setrvačník, konající precesní pohyb, může pohybovat hmotou v prostoru. “Rorující káča nám to celou dobu ukazovala, ale my jsme to neviděli. Jestliže setrvačník neprodukuje úplné množství odstředivé síly na čep ve svém středu, potom skutečně dochází k přesunu hmoty.“
“Bylo to nyní více vzrušující než kdykoli předtím, protože jsem mohl vysvětlit nevysvětlitelné. Setrvačníky se chovaly absolutně podle Newtonových zákonů. Nyní jsme nezpochybňovali vůbec žádné posvátné zákony fyziky. Přesně jsme se drželi pravidel, která všichni uznávají, ale dostali jsme stejný výsledek – sílu působící v prostoru bez reakce.”
Výzkum Laithwaitea a Dawsona nyní přinášel praktické ovoce. Jejich komerční firma, Gyron, podala světový patent na bezreakční pohon – zařízení, o němž většina ortodoxních vědců říká, že je nemožní.
Eric Laithwaite bohužel v roce 1997 zemřel. Jeho zařízení zůstalove formě prototypu, srovnatelným možná s prvním letadlem bratří Wrightů nebo s prvním automobilem Gottlieba Deimlera. Krátce před svou smrtí Laithwaite filozoficky hovořil o dlouhé experimantální cestě, po níž se plahočil převážně sám.
Proč lidé odmítají nové myšlenky?, ptal se. “No ovšem, dělali to vždycky. Když se vrátíme ke Galileovi, chtěli ho odsoudit k smrti jenom proto, že neříkal, že Země je středem vesmíru. Vzpomínám si, že Mark Twain jednou řekl: “Blázen je bláznem pouze do té doby, než se ukáže, že má pravdu.”
“Já sám jsem nyní předvedl, že mám pravdu. Každý, kdo uvidí tyto experimenty a zná fyziku, okamžitě pochopí, že dokážu to, co jsem tvrdil a že už nejsem heretik.”
Laithwaiteův bezreakční pohon je neobyčejný stroj. Stroj, o němž ortodoxní věda řekla, že nikdy nemůže být sestrojen a nikdy nemůže fungovat. Ale nakonec se může ukázat, že má velkou hodnotu -- možná dokonce může sloužit jako antigravitační zdvihací zařízení – je to čistý spotřebič energie, podobně jako Griggsova Hydrosonická pumpa. V současné době nexistuje důkaz, že má účinnost přesahující 100 procent – je to pouze nový prostředek k pohonu, který dokazuje, že mezi nebem a zemí je více věcí, než si dokážou představit racionálně uvažující vědci. Ale jsou i další Laithwaiteové a další motory: některé z nich jsou ještě neobyčejnější než bezreakční pohon.
Z angličtiny přeložil Ladislav Kopecký
). Dobře, je to docela snadno možné, takže proč ne. Pak přijde jistý Sokrateus s tvrzením, že hmota se může kdykoli změnit v éter, který docela vtipně a logicky vysvětlí včetně jeho vlastností. A taky že to nejen jde, ale téměř neustále se děje tam i nazpátek. Taky proč ne. Konec konců, je to docela podobné tomu hmota-energie, jenom je to tady hmota-éter. Jenže tady se nám Sokrateus trochu zasekl - žádná pole, žádné síly, když je to hmota, tak si tam teda mějte nějakou energii, když jinak nedáte, ale jak se hmota změní v éter, tak máte šlus a veškerá energie je v p.deli. Takže my prosťáčci potom čumíme jak mladý skot na zrovna dodaná vrata. Že se hmota může změnit v energii a energie ve hmotu, to už jsme nějak strávili. Ale že se hmota s energií změní na kulový a z toho kulovýho že je potom zase hmota i s energií, tak to je na nás přece jenom trochu silný kafe. Osobně mám podezření, že by i ten vzoreček na to vypadal tak nějak divně, zvlášť kdyby se na to měl transformovat ten o hmotě a energii - dokonce i kdyby se ta rychlost definovala jako "včil". 
