Prostor

[kacha]

Proč neustále,neexplicitně vycházíte ze zcela nepotvrzených dogmatů o prostoru či času. Schází Vám fantazie nebo vlastními smysly podložená zkušenost. Čas a prostor nelze oddělit. Jde o jednu a tutéž kvalitu. Čas není dalším rozměrem prostoru stejně tak nemá prostor časový rözměr.Jinak řečeno čas je prostorem a prostor je časem. Otázka zní takto: Kdy a jak se jedno mění v druhé ,kdy a jak jde o jednu a tutéž kvalitu či kvantitu a jaké procesy leží v základech jejich neoddělitelnosti.

Veškeré dosud známé teorie nejsou schopny nalézt obecný základ těchto pojmů.,způsobem který je jejich fyzikálním ekvivalentem. To jest ,zvolíme-li jeden z nich , druhý z něho pomocí dalších fyzikálních experimentů ,či jiného druhu smyslového
poznání přirozeně vyplyne. Prostor a čas jako významově fyzikállně odlišné a přitom zcela triviálně rozměrově identické entity jako součást existujících teorií nic nového významově nepřináší. Jde jenom o identitu lišící se rozdílnými názvy pro odlišnou stranu jejich definičních vztahů.Vnímání času je charakteristickým znakem pro bytosti omezené časovou existencí.

[Schneider]

Pane Kala, jak jistě víte existuje cosi co moudří fyzikové nazvali monolitem, t.j. že čas, prostor a ENERGIE jsou nedělitelným celkem. S tím bez výhrad souhlasím. Pouhý prostor a čas, bez přítomnosti hmoty v jakékoliv podobě jsou nuly, nejsou ničím. Pouze v přítomnosti hmoty přestávají být nulami a stávají se
MĚŘITELNÝMI tedy existujícími vlastnostmi hmoty. Tedy jinýmí slovy bez ní jsou pouze abstrakty pokud vůbec, protože i na jejich abstraktní existenci je potřeba mozku, který je nepochybně hmotný.
Jiným způsobem řečeno pro existenci reality v jakékoliv podobě musí existovat u každého z prvků monolitu rozdíly. Bez nich realita zaniká anebo nevzniká, prostě NENÍ, spolu s jejími vlastnostmi - časem, prostorem a energii. Stačilo by, kdyby veškerá kinetická měřitelná energie prostoru vakua se přeměnila na potenciální, tedy v celém prostoru by měla totožnou hodnotu bez jakýchkoliv diferencí. Pak by nebylo co měřit a zjišťovat existenci čehokoliv. Což lze popsat jen jedním slovem- NEEXISTENCE.
Takže,mimo jiné i čas a prostor jsou vlastnostmi hmoty potažmo reality. To je důvod proč jsem přesvědčen o tom, že vakuum je hmotné, má realnou hmotnou strukturu a ENERGII. Proto prostoru, které svou existencí vytváří, podle někoho je nekonečný, já raději říkám, že je všude, myslím si, že je to přesnější. Jeho jméno je Všehomír. Má podstatnou vlastnost, že nemá vnějších hranic, protože všechny hranice existují-li existují uvnitř něj. tedy i hranice všech Vesmírů, které se v jeho prostoru nalézají. Protože Vy i já víme jak to s jakoukoliv hranicí ve skutečnosti je, vždy existuje měřítko v němž hranici nelze zjidtit a na takovém měřítku se objeví nová struktura, nové hranice něčeho ještě menšího, nebo většího, tak je nutno si uvědomit, že i hranice jako pojmenování vlastnosti reality je abstrakt. Tak jako čárka, tečka, bod, prostor i čas.
Co se týče kmitů. Znáte jiný způsob měření času než kmity?

Jsem rád, že jste se ozval a zdravím Vás. JSCH

[Slavek Krepelka]

Pane Kala, jak jistě víte........

Pane Schneider, absolutně nesouhlasím s vaší formulací, ale absolutně souhlasím s tím, kam jste se dobral.
Sice to skřípe semo tamo konfrontováno s vědeckými definicemi u některého toho výrazu, které jste použil, jako třeba "hmota", ale s tím taky problém nemám.

+1

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Schneider]

Děkuji, pro mě určitě , zaVáš souhlas. Jsem si vědom toho a byl jsem si , že odpověď je z hlediska přesnosti fyzikální mluvy a logiky nepříliš dobrá. Rozhodně by se dala napsat mnohem přesnější její formulace.
Zaujala mě Vaše výhrada k výrazu hmota. Určitě by jsta mi udělal radost, kdyby jste mohl formulovat Váš vlastní pohled, na to jak chápete to čemu říkám hmota.
Zejména Vaše výhrady k tomuto pojmu.
Dnes existují zcela nepopíratelná fakta získana kontrolovanými a opakovanými pokusy, které nastolují nové otázky a ruší ustálenou hladinu oficielních teorií, spolu s představami ze kterých vycházejí. Stále více přibývá zjištění, které jsou jimi ignorovány. Což je přeně to čemu se říká život. Stále je o čem přemýšlet, nic nekončí stále je co zkoumat.
Ke hmotě. Co se pokusím, víceméně blbě formulovat, protože jde nejspíš z logického hlediska mírně řečeno o podivmost, zní asi takto:
Hmota není ničím jiným než souborem vlastností, které ji tvoří. Musí se vně vždy projevovat současně všemi svými vlastnostmi, které má a kterými
interaguje. Takže to není žádná kusovka, ale právě díky interakcím jediný Všehomírný celek. I ve Všehomíru v něm existující Vesmíry stejným způsobem interagují To co asi těžko lze chápat je fakt, že pokud by pozbyla svých vlastnosti přestane být. Nezbude z ní ani obal či kůže, protože nic takového nemá. Její vlastnosti jsou projevem cyklických, stále se opakujících, a v ní probíhajících časových dějů - kmitů a změn. Právě nepřeberné množství všech možných variant a kombinací těchto kmitů, u nichž platí jen jedna podmínka jejich cykličnost t.j opakovatelnost v čase je tvůrcem obrovského množství jejich hmotných podob, které vnímáme.Stačí se ráno probudit a mrknout se z okna. Nakonec i noční obloha není k zahození.
Takže když mi na hlavu spadne cihla, u niž se jedná bezesporu touto událostí ověřenou o pořádně tvrdou hmotu, tak na mi spadl jen soubor jejich vlastností - tedy cihly, který prověřil soubor vlastností hmoty jménem hlava. Nemá smyslu dál pokračovat i když by se mohlo.
Souhrn, jak stále tvrdím, = vše je o kmitech. JSCH

[Slavek Krepelka]

Děkuji, pro mě určitě , zaVáš souhlas. Jsem si vědom toho a byl jsem si , že odpověď je z hlediska přesnosti fyzikální mluvy a logiky nepříliš dobrá.

Nazdar pane Schneider,

Sám se zmiňujete o jakési posloupnosti měřítek. To je fajn. Říkáte, že hmota je jenom souhrn vlastností které ji tvoří. Tady už jaksi vidím poloviční přesnost, a tudíž závažnou nepřesnost. Vlastností čeho? Tady právě začíná pro mne konflikt logična. Pokud se podíváme na ta měřítka, dovolí nám sice pošpekulovat, že každá vlastnost souhrnu je zase souhrnem vlastností někde, kam snad může proniknout jenom naše mysl při tom špekulování, a můžeme to hnát do nekonečna, ale i v tom nekonečnu stále zní ta nekonečná otázka: "Vlastosti čeho?"

Dále se můžeme podívat na definice a pozpytovat nad těmi, které se docela jasně, tedy ty, které se dají jakž takž v dnešní době považovat za klasické, jako naprosto nedefinitivní, jak sám vřele připoštíte, a s čímž vřele souhlasím. Nicméně, stále se vrací ta otázka: "Vlastosti čeho"?

Pokud se k tomu postavím obecně a vyjdu z jakési poučky, že jednou ze základních vlastností hmoty je údaj hmotnosti, tedy setrvačnosti, hned se mi otevře kudla v kapse a to z toho důvodu, že poučka se absolutně neobtěžuje, díky své starobylosti a možnostem doby, zaobírat nějakými podmínkami, které tuto vlastnost a to, čemu říkáme hmota, vlastně umožňují. Tak je to v podstatě se vším, co se fyziky týče. Moc toho vynechává, zatímco existence jako taková si to nemůže dovolit.

Pokus si stanovíme kriteria, že masa a tedy setrvačnost, se svým důsledkem váhy tady na zemi, jsou vlastnostmi podmíněnými, můžeme se snad někam ve svých úvahách dobrat k jakési definici, sice zase velice mlhavé, ale přeci jenom k definici s poněkud širší plastností právě v rámci těch měřítek.

Zkusil bych to otázkou: "Stačí mi definice setrvačností tak jak byla formulovaná Newtonem?" Mně ano. Je to definice vlastnosti dostatečně otevřená na to, aby se nemusela detailně zabývat podmínkami, i když ty podmínky jsou asi zase nezbytné pro vyvození dalších definic. Jedinnou podmínkou, kterou si podle mne bezesporu vyžaduje je něco, co tuto vlastnost má a něco, nějaká podmínka, nebo souhrn podmínek umožňujících. Dalo by se namítnout, že je nelogické, aby podmínky byly nezbztně nutné, protože bez podmínek není logického důvodu, aby se nekonala. Jenže, jsoucno vždy klade jakési podmínky a je nelogické se jim vyhýbat.

Zde už se nám, nebo alespoň mně daří se pohybovat právě těmi měřítky. Podívám-li se na velký vesmír, je mi jaksi jasné že Newtonova mechanika je založena na ostří nože. Jakákoliv důsledek jakékoliv znatelné odchylky od ustanoveného řádu si podle této mechaniky vyžaduje velice rychlou ztrátu jakékoliv organizace, tak jak ji ve hvězdičkách vidíme a měla by být nahrazena všeobecným karambolem. Pravda, mnoho generací by to přežilo, kdyby k tomu došlo dost daleko, ale ... Věděli bychom předem, že spadla klec. Nic takového nevidíme ani Hublem, nemluvě o tom že ke katastrofickým podmínkám Newtonovy nesbeské mechaniky dochází každým momentem a všude ve vesmíru i ve sluneční soustavě. Co můžeme pozorovat, bez ohledu na jakékoliv teorie, je řád sice prošpikovaný lokálními karambolz, ale řád, který se relativně velice rychle vyhojí.

Ať se podíváme na kteroukoliv kosmogonii, buďto jde o kosmogonii stálou, nebo třeskutou. Stálá se jaksi začátkem a koncem nezabývá, ale taky se moc nezabývá důvodem relativní stability systému a neustálé obnovy takové stability. Třeskutá teorie dokonce naprosto odvážně tvrdí, že ten všechen řád povstal z jakéhosi centrálního chaosu. Oba náhledy tedy uznávají a souhlasí, byť i mlčky, se sebeorganizační schopností systému.

Tady se dostáváme k jednomu měřítku toho pojmu hmota. Lze totiž zcela svobodně špekulovat, že například Mléčná Dráha je elektronem v naprosto jinému měřítku hierarchie jsoucna, než to, co definujeme jako elektron. Nám připadá, že funguje na principu setrvačnosti a odstředivé síly a gravitace, což si nemáme jak moc ověřit, ale hlavně si nemůžeme ověřit, že příčina, nebo podmínky té setrvačnosti, pokud nějaká je, je stejná, jako je příčina setrvačnosti řekněme billiárové koule. Podíváme-li se na elektron vyzkoumaný panem Hansem Dehmeltem, polapeným ve "flašce", zjistíme, že ten neřád krouží koem stěny flašky bez jakéhokoli zřejmého zdroje energie, který by ho po tom orbitu poháněl a dělá to tak po dobu týdnů, někdy rychleji, jindy pomaleji, ale definitivně ne podle jakýchkoliv pravidel setrvačnosti. Flaška nemá žádné pole, kterým by to Hand Dehmelt kolem dokola nějak honil, jenom vertikální magnetické a dva dráty kolem flašky na elektrostatické udržení elektronz v jejich horizontální limitaci. A ta potvora krouží a krouží. Jaká setrvačnost?

Pokud připustíme možnost sestavy, která má sebestabilizující vlastnosti, tedy sestavy schopné si udržet svou strukturu pod relativně velkým vnějším stresem, a pokud za takovou sestavu budeme považovat náš elektron, pak není absolutně jedinný racionální důvod se domnívat, že ta Mléčná dráha není jenom elektron na jiném měřítku jsoucna. Nemusí a nejspíš ani není, na to je podle mne příliš malá, ale může. Náhle máme částici hmoty přímo před očima a vůbec nevíme, že to vlastně je částice, a že z toho velkého měřítka je to stejně titěrné, jako je náš elektron pro nás. Jenže, zde už mohou platit, a určitě platí jiné souvztažnosti mezi vlastnostmi a jejich podmínkami a taky mezi absolutními definicemi hmoty na jiných měřítcích jsoucna. Síly, které organizují mléčnou dráhu budou v tom větším měřítku považované za mnoho věcí, ale ne za důsledek gravitace, tak jak si ji ovozujeme, aniž bychom měli tuchy, o čem to vlastně mluvíme. Tam už nutně musí zase nějaká gravitace fungovat na přiměřeném měřítku. Nemůže to být ta naše, i když z ní v podstatě vychází, nebo snad lépe řečeno je na ní závislá.

Podíváme-le se směrem maličkostí, máme u elektronu náboj, magnetický moment, spin míněno rotaci, dnes už se i věda dostala k jakési frekvenci jakési vlny, o které se dá spekulovat, že je jenom výslednou frekvencí mnoha harmonických frekvencí. No a zde se zase už vracíme k: "Vlnění čeho?" No, čeho. Zase se nejspíše díváme na soustavu nějakých kuliček, či jiných tvarů, které podléhají jakémusi sebeorganizačnímu řádu souvztažností sil způsobených - zase něčím, další soustavou sil způsobenouu ...., jehož stabilita není definitivně Newtonovou labilní stabilitou, ale kosmogonickou stabilitou řekněme perpentyklu a tudíš stabilní. Tedy nikoliv vejce vybalancované na vlastní špičce, ale kyvadlo. Jenže, žádná z těchto "kuliček" sama o sobě nepodléhá nezbytně sertvačnosti založené na gravitaci, a nepodléhí nezbytně gravitaci, tak jak si ji malujeme, ale na naprosto stejném jevu, na menším měřítku, který však nezapřičiňuje setrvačnost řekněme celého stolu. Taková kulička je pak stejně právoplatnou hmotou, jako je billiárová koule, ale její podmínky jsou jiné a kuličky samontné nejsou hmotou v našem slova smyslu, protože nepodléhají tomu, čemu my říkáme gravitace. Dokonce se mohou jevit jako bezmasé v našem měřítku aměřeny naší instrumentací, protože podmínky dané naší instrumentaci nejsou podmínky, které definují tu hmotu hmotou v rámci jejího měřítka interakcí.

Takže, ačkoliv definice masy, setrvačnost, je asi všeobecně platná, je nasnadě, že kvantové částice se strukturálně chovají někde na rozmezí toho, co je drží pohromadě a na rozmezí toho, co my považujeme za materiální svět a není divu, že nám je jejich chování čím dál tím větší záhadou. Proto, jsem dost nespokojen s definicí hmoty, protože ona je vcelku, i když dost omezeně definovaná správně, tnehodnocena pominutím aspektů podmínek, což ji dělá velice nevýmluvnou.

Dále, pokud tedy mluvíte o souhrnu vlastností, musel bych se dotázat, co všechno považujete za vlastnosti? Pokud se vrátím k Mléčné dráze (MD), jde o jakýsi proces se sebestabilizující charakteristikou. Podívám-li se na elektron (E), mohu ho charakterizovat naprosto stejně. MD - rotuje. E - rotuje, MD - sovztažná k nějakému většímu systému. E - totéž. MD, pravděpodobně v jakémsi orbitu, E - pravděpodobně, alespoň někdy v nějakém orbitu. MD - podléhá vlivu nějakého pole, nebo souboru polí. E - to samé, MD - mnoho frekvencí záření se svými harmonickými špicemi. E - totéž. MD - vyzařuje fotony světla jak světlo chápeme my, ale absolutně nemáme šanci nějak postihnout, jestli MD vyzařuje cosi jako světlo ve svém měřítku, tedy fotony velikosti galaxie, přirovnatelné k vyzáření elektronu fotonem. Z elektronu létají fotony přibližně velikosti elektronu, ale namáme absolutně šanci postihnout, jestli také náhodou nevyzařuje něco jako fotony v daleko drobnějším měřítku.

Vidím to tedy tak, že hmota je jakýsi cyklický proces se schopností sebestabilizace, ale absolutně nevidím vůbec žádný důvod považovat za hmotu jen to, jak tomu rozumíme, nebo alespoň většina z nás my. Co působí na jednotlivé pidisložky, a to je hmota elektronu, není nezbytně to, co působí na složky MD a její sluneční a planetární seskupení a už vůbec ne to, co drží MD v jakémsi orbitu něčeho, kam ani náhodou nedohlédnem.

V podstatě říkám to co Vy, ale poněkud z jiného aspektu přístupu k věci. Mohl bych hmotu definovat také dynamický útvar a ohraničený celek interakcí, ale zase by to nebylo ani polovičaté a definitivně by to bylo nepoužitelné, alespoň bych to tak viděl. Problém je, že skutečná kompletní definice může vyplynout jenom ze skutečně plného poznání předmětu definice a k tomu máme ještě zatraceně daleko. Proto operujeme se spekulacemi a nedokonalými definicemi, které Ti, kdo si to dovedou sesumírovat, sice používají k limitovaným praktickým účelům s limitovaným úspěchem, ale jsou si snad vědomi nedostatečnosti, a Ti, kteří si to sesumírovat neumí, se to nabiflují a maj to za nyomylný ketchismus. (Tím nemyslím Vás)

Doufám, že mi tedy nebudete mít za zlé, že s definicí hmoty nepohnu. Ale pokusil jsem se nastínit problém s definicí, jak se hmotu snažíte zadefinovat Vy a snad i nastínil, ja se na tento zatím těžko definovatelný termín dívám já. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, ale je třeba si vždy poctivě uvědomit a přiznat, jde-li o holuba, nebo o vrabce.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Schneider]

Díky za odezvu. Rád bych předeslal, že jsem v textu o hmotě v první větě napsal .....Co se pokusím, víceméně blbě formulovat, protože jde nejspíš z logického hlediska mírně řečeno o podivmost...
Přiznávám jsem pouhý stavební technik, letos už sedmdesátiletý. Takže jsem si vědom, že preciznost vědeckého vyjadřování mi je poměrně dost cizí. Přes všechny noncenzy si myslím, že můj text, byť toporný, má klad v tom, že je projevem mé vlastní cesty k poznání a uvažování. Jde o proces plný chyb a omylů díky kterým pronikám do hlubin mého zájmu v rámci mých možností a schopností. Snad jsem přesvědčil, že mi žádný omyl není cizí, ale že taky nejsem žádný papoušek. Papoušek na rozdíl ode mně má skvělou paměť a kdyby cokoliv řekl stokrát řekne to vždy přesně stejně i po stoprvé. Jak byl naučen.
V profesiální fyzice se nedá stoprocentně věřit ničemu. vše má své háčky.
Právě pojem hmota, problém jak ji nějak přesně definicí vymezit, je ten nad kterým dlouho přemýšlím a postupně jej upravuji.
K věci: Ve své odpvědi jsem nechal malý háček, drobný otazníček. To proto, abych svou představou neovlivnil Vaší. Naše společná otázka zní: Co je vlastně nositelem všech vlastností hmoty. Nejde jen o takové banality jako je gravitace, magnetizmus, teplota, 6 stupňů jejího skupenství, schopnost vymezit prostor a indikovat čas, ale i takové jakými je existence je jích nesporně statistických vlastností, jakým je princip pravděpodobnosti, Pauliho vylučovací princip a pod..Také to je třeba fakt, že cokoliv měřitelné je vždy měřeno s tolerancemi. Pro mě rozhodující vlastností je její statistická povaha platící ve všech měřítcích až do ,morku jejích kostíi, která je pochopitelně spojena s principem pravděpodobnosti. i když se o určitých objektech - částicích hovoří jako o těch které jsou si naprosto totožné, nevěřím tomu, na jejich měřítcích se při použití potřebných metod měření, kterých nejsme schopni, respektive nejsou toho schopny přístroje, které požíváme, vždy najdou rozdíly, které jsou daleko pod prahem tolerancí měření. Tedy nikde v realitě neexistuje 100% ano anebo ne. Vždy je jen vysoká vysoká pravděpodobnost ano nebo ne. A to jde o logiku a uvažování lineární. Komplexita všech v hmotě a s hmotou probíhajících dějů ovládaná interakcemi a pravěpodobnostmi čili nelineární holistický pohled je jediným správným. Vše souvisí se vším - zkoumám-li jen jeden segment lépe porozumím konstrukci celku, ale nebude možno poznat jeho přesnou skutečnou funkci neznáme-li celek.
Takže znovu o hmotě: Opět ještě jednou: Pojem hmota nelze chápat jako souhrn pro nás zjevných jejich segmentů a vlastností. Hmota tvoří jeden jediný interakcemi prpojený celek, který beze zbytku vyplňuje veškerý prostor Všehomíra i se všemi v něm existijící Vesmíry. Získat tedy komplexní úplné znalosti o celku je nemožné. Zejména pro ty, kteří žijí ve svém dvoumetrovém měřítku.
Teď k háčku a také k odpovědi na mnohonásobnou otázku v textu: Společným jmenovatelem projevu všech vlastností hmoty a jí samé je energie. Jediným majitelem energie v prostoru Všehomíra je vakuum. O nikom jiném nevím. Ale i samotná struktura vakua nemůže nebýt vytvořena jinak než touto energií. Čili i
hmotnou strukturu vakua by bylo možno definovat jejím množstvím řekněme na cm3 pokud by bylo známo celkové její množství a prostor v němž se nalézá. Obojí není zjistitelné a dalo mi dost práce pochopit, že jediným nositelem energie hmoty je energie kinetická a z ní vyplývající třetí druh energiezvané silná síla působíci uvnitř molekul a částicemi. Nikdo nikdy se nedoví kolik má prostor energie potenciální. Jedině projevy kinetické energie - kmity jsou tím čemu v našem 2metrovém měřítku říkáme hmota. Takže kmity = periodické vlny energie, asi tak jak na vodě vlny v obrovském množství svých podob a jejich prolínání. Všechny jsou spojeny jedným společným řádem, strukturu vakua nevyjínaje.
Statistická povaha reality je regulátorem, který zajišťuje průběh dějů ve Všehomíru po čas jeho existence, v určitých jeich velikostí a jim odpovídajících odpovídajících tolerancí. Je to něco jako funkce odstředivého regulátoru ve věžních hodinách. Velmi alegoricky řečeno. V takovém případě je statistický součet tolerancí za určitý čas. O tom je zbytečné mluvit, Vy to znáte daleko lépe než já.
Takže malá oprava: Zmizí-íi vlastnosti hmoty zmizením jejich nositele a tvůrce, energie přeměnou v energii potenciální, zmizí i hmota. Což je ovšem těžko dokázat, když při výbuchu atomovky obohacený uran přichází jen cca o 2% své hmoty, potažmo energie. Silná síla mezi částicemi je tak obrovská, že je za hranicemi lidských schpností představitelnosti.
Asi neuspokojivá odpověď tedy zní: Tvůrcem vlastností hmoty je energie se svým potenciálem a schopnostmi je vytvářet.
Co se týče měřítek: Odpověď na otázky v posledních dvou odstavcích souvisí s měřítky. Jediná možná odpověď zni. Není žádné realitou preferované měřítko. Veškeré děje probíhají současně ve všech měřítcích. Všechny jsou výsledkem složitých kmitů kinetické energie vakua. Čili díváte-li se na oblohu v měřítku velikostí galaxií tak rozhodně zjistíte děje, zákonitosti, které jsou v měřítku elektronu nezjistitelné, to ovšem neznemená, že tyto děje v tomto měřítku neexistují a neprobíhají. Takže jediný pravdivý pohled na realitu je komplexní, holistický. Dokonce si myslím, asi je to úplná hloupost, že i ta měřítka podléhají jakémusi druhu kvantování, protože jinak by jich muselo být nekonečně a to mohu těžko ztrávit.
Těžko hledat rybník mezi molekulami vody.
Nakonec se taky může ukázat, že jde o moře. Což souvisí s informacemi a existencí toho kdo hledá. Realita nic nehledá a je jí šumafuk zda existuje či ne, prostě je.
Dál už nemám sil a tedy končím. JSCH

[Slavek Krepelka]

Díky za odezvu. Rád bych předeslal, že jsem v textu o hmotě v první větě napsal .....Co se pokusím, víceméně blbě formulovat, protože jde nejspíš z logického hlediska mírně řečeno o podivmost...
Dál už nemám sil a tedy končím. JSCH

Pane Schneider, i když je Vám to asi šumafuk, dal jsem vám bod jako projev velikého ocenění Vašich osobních snah.

Vaše cesta má s mou velice mnoho společného, ale vidím zde zásadní rozdíl, a to osobní pocit stravitelnosti nekonečna všemi směry jsoucnosti. Já jsem to jaksi strávil pro svou naprostou vlastní neschopnost strávit jakési konečno v jakémkoliv směru.

Stejně jako jsem napsal poprve, formulace vidím z Vaší strany nikoliv jako špatné, ale jako jiné, a nesouhlasím s nimi, no, s některými, protože jsou mi cizí. To absolutně nemá vliv na to, že naprosto souhlasím s tím, kam se dobíráte a jak se tam dobíráte.

Já bych zkusil formulaci definice hmoty, zase velice nedefinitivní, asi takhle:

Hmota je lokálním zauzlením drah relativně globálního koloběhu energetické výměny prostoru, v němž se lokálně mění intenzita a směry relativně globální výměny energie, čímž hmota nabývá vlastností odlišných od vlastností relativně globálního prostoru.

Napsal jsem to tak spíš pro Vás, protože vřele nesouhlasím s pojmem "prostor" pro dané použití, anžto se držím jako klíště originální abstraktní Euklidovské geometrie a abstraktní definice slova prostor. Toto jsou ty formulace. Trpíme nesmyslnými změnami v definicích terminologie. Jde o výsledek činnosti jedinců mdlého ducha, kteří tím docilují toho, že omezují možnosti přesného vyjádření. Pokud má jeden termín dva a více významů, nelze jím přesně definovat, protože se definice stává předmětem interpretace terminologie.

Jestli jste "jenom" technik, nebo královský vezír, je mi osobně totálně putna. Pro Vaši informaci jsem to v životě nedotáhl společensky dál než na stavebního zámečníka (55) a ani jsem o to nikdy nestál. Společenské normy nějakých oficiálních společenských standartů jsou mi bezpředmětnými a osobní a jaksi, samozřejmě jenom jaksi, samostatný vývoj považuji za to jedinné, co vlastně stojí za to se tady tímhle pozemským křovím společenských norem nedobrovolně protloukat. Ale to patří k věci.

Takže asi tak, i když mám reservace co se týče formulace a z čeho pramení, není ve mně jedinné pochyby, že Vám to, co píšete, kdykoliv podepíšu, protože na formulaci záleží jenom do té míry, jak je srozumitelná jiným a nemá vůbec žádný vliv na podstatu.

S nesmírnou úctou k Vaší maličkosti, Slávek

[Schneider]

Děkuji za odpověď.
Nemá smysl se navzájem častovat poklonami, ale má smysl znát pohled jiných na stejnou věc.
K definici hmoty. Těch může být podle míry ,vědeckosti, a osobnosti definujícího mnoho, takže nepochybně mohou být i relativně globálně zauzlené . Vaše definice má v sobě podstatnou díru, neříká kdo je nositelem a tedy vlastníkem oné zauzlené energie. Já jsem si vědom, že svou odpovědí na tuto otázku se dostávám, aspoň můj rozum, na okraj skutečného a imaginárního, protože k tomu, aby se našla odpověď jak vakuum ke své hmotné struktuře a tedy potažmo i energii přišlo je nutno připustit nejen BB pro vznik Vesmíru, ale i pro vznik Všehomíra v jehož prostoru se nalézá, což představuje ,matrjošku, o nekonečném počtu matrjošek uvnitř.
Přesto, že lze, jak dokazuje současná fyzika, vše před BB odříznout a prohlásit vznik čehokoliv jako součást vzniku Vesmíru, může výše zmíněný paradox pouze odkládat, ale jednou ho bude muset stejně řešit. Vznik prostoru času apod. současně s BB je v naprostém rozporu s naší lidskou logikou podepřenou pochopitelně naší skušeností.
Takže výrok, že cosi existuje nekonečně dlouho a v nekonečně velkém prostoru je výrok evidentně nepravdivý. Pravdivé je, že cosi (vakuum) existuje a je všude v prostoru, který némá vnější hranice je nepochybně výrok pravdivý. K tomu, aby pravdivý nebyl je třeba dokázat, že vakuum má nějakou hranici a jaká je. Jak vypadá hranice mezi vakuem a ničím. Totéž se týká i Vesmíru. každý ví, že existence hmoty Vesmíru je podmíněna exstencí vakua v něm. Což znamená podle klasiků vznik vakua současně s Vesmírem, současné rozpínání a v případě velkého krachu současné smršťování. Přece není možné, aby se Vesmír smrštil do původního bodu a teploty a vakuum po něm zůstalo v prostoru jako sirotek. Protože podle naší lidské logiky jestli něco vznikne tak buď přeměnou z něčeho jiného ale tězko z ničeho.Což je na hlavu. Není těžké logicky prokázat, že vakuum se svou energií, strukturou a vlastnostmi existovalo před BB. Vesmír je příliš mladý na to aby mohl být jedinou hmotnou entitou v celém prostoru vakua. Tedy jediném hmotném co je a co kdy bylo. To by totiž znamenalo, že existence hmotného, reálného je stejně stará jako Vesmír a nikdy před ním nic takového nebylo a po něm, ať si třeba zanikne za miliardu miliard let - na délce času nezáleží - přeměnou veškeré své kinetické energie na potencionální, nic dalšího takového už nebude. Proto všechny běžně publikované zkazky o BB jsou nápadně podobné způsobům výuky PŠM kdy se stejnými absurditami vymývaly mozky vojáků včetně mého.
Ještě k nekonečnům. Není divu, že se matematici snaží, i když s nimi pracují, nakonec se jich zbavit, viz Occamova břitva apod., aby jim něco konkrétního z jejích rovnic vzešlo. Neexistuje důkaz o existenci nekonečen, mimo jednoho o kterém víc, ale ten považuji za formálně vadný. Číslo Pí lze počítat do skonání světa. Jediným možným výsledkem by byla jeho nekonečnost. Prokázání jeho nekonečna vyžaduje totéž nekonečné počítání. Nekonečnost prostě nelze dokázat.
Nemluvil bych o tom, kdyby v souvislosti s výše psaném to nebylo důležité. Existence čehokoliv je, podle mně, podmíněna neexistení nekonečen, žádnných nej... a absolutností. Vše musí mít své tolerance, rozdílnosti a míru pravděodobnosti. Nakonec nic ani přístroj nepozná cosi co je absolutně bílé od čehosi co totožnou bělost. Rozdíly jsou pod hranici jejich rozlišení, ale přesto jsou. Co není možné je rozhodnout které cosi je absolutně bílé. Přesto, že teoreticky lze 100% bílou definovat. Jde však o abstrakt, nikoliv realitu. Ale už dost.

Pokud jsme se vzděláním na tom zhruba stejně pak nemohu než vyseknout hlubokou poklonu i Vám. JSCH

[Slavek Krepelka]

Děkuji za odpověď.
Nemá smysl se navzájem častovat poklonami, ale má smysl znát pohled jiných na stejnou věc.
K definici hmoty. Těch může být podle míry ,vědeckosti, a osobnosti definujícího mnoho, takže nepochybně mohou být i relativně globálně zauzlené . Vaše definice má v sobě podstatnou díru, neříká kdo je nositelem a tedy vlastníkem oné zauzlené energie.

Ale pokud se člověk těch matriošek nebojí, tak ta definice díru právě nemá. Jsou to fraktály. Tam jsem mířil.

Přesto, že lze, jak dokazuje současná fyzika, vše před BB odříznout a prohlásit vznik čehokoliv jako součást vzniku Vesmíru, může výše zmíněný paradox pouze odkládat, ale jednou ho bude muset stejně řešit. Vznik prostoru času apod. současně s BB je v naprostém rozporu s naší lidskou logikou podepřenou pochopitelně naší skušeností.

S BB se rozhodně neztotožňuji. Jako lokální záležitost ještě možná, ale jako všehomírná těžko. Z ničeho neudělá nic ani pámbu, protože ten pámbu nemá šanci taky vzniknout. Odkud by se vzal? BB není nic jiného než snůška náboženských tvrzení zakuklená do nesmyslné matiky odvozené z Hubblova červeného posuvu světla se vzdáleností hvězd a Einsteinovských omylů týkajících se absolutně neověřených postulátů vlastností světla. Vždyť ten člověk nezvládl ani něco tak prostého, jako je tlak v plynech.

Takže výrok, že cosi existuje nekonečně dlouho a v nekonečně velkém prostoru je výrok evidentně nepravdivý. Pravdivé je, že cosi (vakuum) existuje a je všude v prostoru, který némá vnější hranice je nepochybně výrok pravdivý.

Moment, nevidím žádný rozdíl mezi
"cosi existuje v nekonečně velkém prostoru" a
"cosi (vakuum) existuje a je všude v prostoru, který némá vnější hranice"
Kdyby v tom nebyl zamotán čas, byl bych na štíru s výroky souhlasu a nesouhlasu s jedním a druhým. Taky si nejsem jistý, proč bych měl mít pocit, že když je nekonečný prostor, nemůže být nekonečný čas.

Jinak dále se k BB nevyjadřuji, jenom že je to podle mne výplod naprosto zatemněných mozků, které ještě ani nebyly schopny si vyjasnit, že existence černé hmoty je jen v jejich matice. a hlavách. BB je naprosto rozporuplná. Jednou tak a podruhé jinak. Jejich matika si dělá legraci z naprosté většiny toho, co je ve skutečnosti zahrnuto a štědře to ignoruje, počítá věci které nezná kupeckými, i když velice složitými počty, zakládá se na neověřených výmyslech a nějakými odvozenými empirickými konstantami, o jejichž všeobecné platnosti nic neví. Fraškoví alchymysti proti téhle partě jedničkoví vědci.

Ještě k nekonečnům. Není divu, že se matematici snaží, i když s nimi pracují, nakonec se jich zbavit, viz Occamova břitva apod., aby jim něco konkrétního z jejích rovnic vzešlo. Neexistuje důkaz o existenci nekonečen, mimo jednoho o kterém víc, ale ten považuji za formálně vadný. Číslo Pí lze počítat do skonání světa. Jediným možným výsledkem by byla jeho nekonečnost. Prokázání jeho nekonečna vyžaduje totéž nekonečné počítání. Nekonečnost prostě nelze dokázat.

Konečnost taky ne, takže je to jedna jedna. Každá konečnost je konečná jenom jako dílčí a nedokonalá výjimka z celku. To není dobrý argument. Na straně druhé zapomeňte na pí. Co takhle 10:3=33333333.... Jak vidíte, spousta nekonečností je jenom problémem matické soustavy použité k výpočtu. Tudy cesta k důkazům podle mne nevede.

Nemluvil bych o tom, kdyby v souvislosti s výše psaném to nebylo důležité. Existence čehokoliv je, podle mně, podmíněna neexistení nekonečen, žádnných nej... a absolutností.

No, jenže absolutnost je právě taky konečnost. Nic dál. Ten termín je bezvýznamný. Proč by existence něčeho měla být podmíněna neexistencí jakéhosi nekonečna. Mnoho nekonečen je zase logicky bez významu. Jde o dílčí záležitosti a jako takové nemohou být označovány za nekonečna, stejně jako přímka nemůže být klasifikována jako nekonečná, protože je omezena do jedné teoretické dimenziální limitace a to se v praxi nevyskytuje. Proč bych se vůbec spekulací takto omezených spekulací měl zabývat při dialogu o nekonečnosti? Vše jedno jest jak sám tvrdíte jinde a dílčí nekonečnosti jenom vyjadřují naši neschopnost přistoupit k problému jednotně a uceleně.

Ono to s tou konečností je takové vachrlaté. Existují sice například limitace některých vlastností některých útvarů, jako třeba je člověk, ale absolutně neexistuje jedinný důkaz, že člověk končí například svou hmatatelnou tělesnou schránkou, tedy vlastností hmatatelnosti. Jak daleko například dospěje člověčí myšlenka? Nemáme potuchy, ale máme důkazy že zatraceně daleko a zatraceně rychle a možná i cíleně. Takže kde končí člověk? Kde začíná druhý? Jak moc je to všechno propletené? Tak je to se vším. Naopak to vidím tak, že existence čehokoliv je asi právě podmíněna tou definitivní celkovou nekonečností všeho, včetně času.

Konečnosti jsou jenom naší představou. Jak sám poukazujete na nepředstavitelnost jakési hranice, kde vakuum přestává být vacuum a začne nic. S tím vacuuem je to taky takové dohadování. Co to je. Vůbec nejde o to, co to je, ale o to co v tom je. Nicméně lepší než dnešní maglajz termínu prostor.

Vše musí mít své tolerance, rozdílnosti a míru pravděodobnosti.

Proč? Proč dávat tomu prostoru a hmotě a barvám za vinu naši neschopnost je zcela chápat a přesně měřit a absolutně definovat? Definujeme tím jenom sebe a své znalosti, či spíše neschopnost. Nevidím v tom žádnou logiku. Malujeme tím čerty na zeď abychom se měli čeho bát a o čem si povídat a filosofovat. Kdyby mělo jsoucno jet podle lidských představ o tolerancích a pravděpodobnostech, dávno je po něm. Samo slovo pravděpodobnost je universální nesmysl. Jsoucno se na pravděpodobnosti nejspíše ani nevykašle a jede si podle svých pravidel, o kterých sotva něco tušíme, natož abychom je znali. Pravděpodobnost je důkazem neznalosti. Proč ji vyžadovat od jsoucna?

Pokud jsme se vzděláním na tom zhruba stejně pak nemohu než vyseknout hlubokou poklonu i Vám. JSCH

Děkuju. K tomu snad mohu podotknout, že: "Jakékoliv monolitické vzdělání, ať už předané jedním člověkem, nebo organizací, je zatměním mozku jedince."

Co v životě dělat jsem dlouhodobě nikdy nevěděl, do učení mne vrazili rodiče a jelikož to bylo o řemesle, neměl jsem k tomu nedůvěru protože výsledky se těžko okecávají a skončilo to tím, že jsem celý život zatím dělal co se namanulo a přitom se učil. Došlo mi už brzo na měšťance, že mne učej taky spoustu nesmyslů, hlavně fyzika a chemie s fyzikou spojená, smíchané s tím co smysl dávalo a dál jsem v tom neměl jedinnou chuť pokračovat, i když mne nutil kde kdo. Taky jsem se nechtěl prznit politikou a bez toho to stejně moc daleko tenkrát nešlo.

Člověk po kterém něco je si musí vzdělání ověřovat a vybírat si, jinak dopadne jak chudák Einstein, sice možná chvíli slavnej, když se to někomu hodí do krámu, ale zatemněnej jak okno před náletem. Tesla a podobně byli jiní koníci. Ten si dovedl najít a vybrat, ale taky to byla otázka možností. Spousta lidí je v životě nikdy neměla, nebo ne dost brzo na to, aby s tím byli schopni něco mimořádného udělat a vůbec se provalilo, jak byli dobří, což je celospolečenská nemoc mnolitického vzdělání a újma společnosti na zdraví v nekonečném (no snad ne) cyklu dogmatických standartů sloužících netalentovaným k pochybnému vyniknutí nad průměrem.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Schneider]

Pokračování: Nekonečnosti.
Je naprosto nezbytné si uvědomit jeden základní fakt. Matematika ve všech svých oborech pracuje s abstrakty. Jde o vztahy a údaje odvozené ze zkoumání reality, které se pomocí svých nástrojů snaží popsat.
V ní skutečně 10 : 3 je trojka a nekonečný ( Všiml jste si, že nekonečno vyžeduje i čas. Výsledek se nikdy nedovíte i v abstraktní představě musí výpočet neustále probíhat? ) počet dalších za desetinnou čárkou.
Realita je na tom jinak. 10kg mouky lze rozvážit velmi přesně na tři přesné díly s nepatrnými tolerancemi. A v tom to právě vězí, rozdíly. telerance a zdánlivé chyby jsou to co dělá skutečnosti skutečnou, reálnou. Hranice jemnosti takového vážení končí u velikosti kvant - již nedělitelných úseků prostoru, času a enargie. Měřítka měření nemohou být nekonečně jemná. Musí být hranice kdy rozdíly jednoho od druhého musí být neměřitelné. Přesto rozdíly jsou! .
Z toho všeho co jsem napsal a mnohem více z toho co jsem nenapsal a ještě se nedověděl, vyplývá, že realita, hmota, vše čím jsme a všichni ostatní je funguje pouze a jedině podle pravidel statistické fyziky. Námi poznaná, pravidla nemusí být dokonalá mohou být změněna v průběhu bádání, ale jsou možnou variantou našeho poznání a chápáni reality. Statistická povaha reality je regulátorem , který udržuje Vesmír a potažmo i Všehomír po nevím jak dlouhé věky stále stejně funkční se stále stejnými vlastnostmi a bez možnosti jeich kolapsu. I kdyby k něčemu takovému došlo ( jen teoreticky Velký třesk - Velký krach ), byly by to události cyklické , které pokud by nastaly, by byly běžnou součástí chování Vesmíru.
Čili rozdíly, nerovnosti, vady, nedokonalosti, v čase proměnné tolerance jsou a podstanou pro ní existečně důležitými vlastnostmi hmoty. Tím se zásadním způsobem odlišují od matematických abstraktů. Chce-li matematika popsat realitu je odkázána na výsledky měření, které v čase a vnějších vlnvů jsou proměnné. I dokonalá matematika pracuje vždy s nedokonalými fakty, které jsou, jak každou chvíli lze si přečíst, stále diky tolerancím měřeni neustále upřesňovány. Doufám, že chápete co mám namysli. Pokudne, není problém napsat dalších pár metrů řádky pro upřesnění.
A právě tyto vady na kráse dokonalosti a chování hmoty jsou ty, které vylučují existenci nekonečen a absolutností jakéhokoliv typu. Bylo by lépe místo nekonečno psát a říkat nevím. Ještě jednou: Je nutno přesně rozlišovat mezi abstrakty matematiky a reálnými vlastnostmi hmoty.
Konec druhé části. JSCH

[Schneider]

K postupné odpovědi na poslední váš příspěvekse vrátím. Teˇněco Vašeho textu a trochu relaxace z mé strany.

//Pokud si stanovíme kriteria, že masa a tedy setrvačnost, se svým důsledkem váhy tady na zemi, jsou vlastnostmi podmíněnými, můžeme se snad někam ve svých úvahách dobrat k jakési definici, sice zase velice mlhavé, ale přeci jenom k definici s poněkud širší plastností právě v rámci těch měřítek.

Zkusil bych to otázkou: "Stačí mi definice setrvačností tak jak byla formulovaná Newtonem?" Mně ano. Je to definice vlastnosti Very Happy dostatečně otevřená na to, aby se nemusela detailně zabývat podmínkami, i když ty podmínky jsou asi zase nezbytné pro vyvození dalších definic. Jedinnou podmínkou, kterou si podle mne bezesporu vyžaduje je něco, co tuto vlastnost má a něco, nějaká podmínka, nebo souhrn podmínek umožňujících. Dalo by se namítnout, že je nelogické, aby podmínky byly nezbztně nutné, protože bez podmínek není logického důvodu, aby se nekonala. Jenže, jsoucno vždy klade jakési podmínky a je nelogické se jim vyhýbat.

Zde už se nám, nebo alespoň mně daří se pohybovat právě těmi měřítky. Podívám-li se na velký vesmír, je mi jaksi jasné že Newtonova mechanika je založena na ostří nože. Jakákoliv důsledek jakékoliv znatelné odchylky od ustanoveného řádu si podle této mechaniky vyžaduje velice rychlou ztrátu jakékoliv organizace, tak jak ji ve hvězdičkách vidíme a měla by být nahrazena všeobecným karambolem. Pravda, mnoho generací by to přežilo, kdyby k tomu došlo dost daleko, ale ... Věděli bychom předem, že spadla klec. Nic takového nevidíme ani Hublem, nemluvě o tom že ke katastrofickým podmínkám Newtonovy nesbeské mechaniky dochází každým momentem a všude ve vesmíru i ve sluneční soustavě. Co můžeme pozorovat, bez ohledu na jakékoliv teorie, je řád sice prošpikovaný lokálními karambolz, ale řád, který se relativně velice rychle vyhojí.
Ať se podíváme na kteroukoliv kosmogonii, buďto jde o kosmogonii stálou, nebo třeskutou. Stálá se jaksi začátkem a koncem nezabývá, ale taky se moc nezabývá důvodem relativní stability systému a neustálé obnovy takové stability. Třeskutá teorie dokonce naprosto odvážně tvrdí, že ten všechen řád povstal z jakéhosi centrálního chaosu. Oba náhledy tedy uznávají a souhlasí, byť i mlčky, se sebeorganizační schopností systému.//

Jeden moudrý řekl, že jen taková definice je dobrá, když jí pochopí i jeho kuchřka, anebo něco v tomto stylu. Newtonově fyzice dobře porozumí i jen trochu inteligentní kuchařka už když ji spadne talíř na zem a nebo má domu donést dvě tašky nákupu, se kterými pak doma spadne ze schodů. Ne že bych jí to přál. Podstatné je, že Nuwtonova mechanika v našich lokálních podmínkách a měřítcích perfektně, v přípustných tolerancích, funguje. Nevím o tom, že by o platnosti některých jejích zákonitostí bylo pochybováno- měly by být jiné. Vše co je nadstavbou- teorie relativity a pod. Je teoriemi řešícími hraniční problémy kdy předpovědi klasické fyziky jsou v příliš velkém rozporu se skutečným chování reality. Teorie relativity i statistické fyziky dávají pravdivé a velmi přesné předpovědi v souvislosti na př. s výpočtu letu raket a družic. Ta statistická diky paralelním výpočtům mnoha servrů sočasně dává natolik přesné předpovědi chovánípříkladně počasí, že člověk až žasne. To vše je notoricky známo.
Řád, který se relativně rychle vyhojí a jak jsem pochopil i ustálí do obvykléhé chování, je důkazem toho, že v reálu, ve hmotě probíhají procesy v souladu s kvantovou statistickou fyzikou. Jedině ta má dar, byť možná nedokonale, předpovědět a vysvětlit samoreguleční chování takových v čase probíhajících procesů.
A tato vlastnost existovat v dále nedělitelných kvantech dává záruku toho, že jakákoliv součást celku- reality bude mít svou indentickou pododu, stejně jakou mají třeba i mravenci v mraveništi, kteří jsou pro nás k nerozeznání. a to je přesně ono, a tím pádem vše v ní je rozdílné a vždy konečné.
To ovšem nevylučuje platnost STR. Pochopitelně jsou k ní výhrady a nejspíš opodstatněné. I tato teorie dává vynikající výsledky pro popis chování objektů letícími velmi vysokými rachlostmi. Reletivistické časové jevy jsou při letu družic pozorovány a jejich let je díky těmto zjištěním korigován.
To, že teorie relativity a kvantová teorie spolu moc nekámoší a těžko je lze sloučit v jednu,je možná proto, že mezi nimi chybí ještě část, která by je kvantověrelativisticky spojovala.
Tento fakt sice mnoho bádajících mozků dráždí. Otázkou je zda jí je potřeba. Osobně nevím.
Ještě, pochopitelně má představa. Na newtonovskou fyziku lze pohlížet jako na lineární výpočet nějakého jevu, zatím co kvantová fyzika používá pro totéž serii současných výpočtů, kterými dosahuje značně přesnějších předpovědí chování zkoumaného jevu zejména v hraničních podmínkách. a jak sám potvrzujete děje ve Vesmíru tak probíhají.
K začátku a konci. Tam ani svou fantazií nedohlédneme. Začátek existence Všehomíra a jeho konec je zcela mimo nás a nelze o nich vynášet jakékoliv soudy.
Zkušenost praví, že pokud něco začalo musí také někdy skončit. Díky této zkušenosti je mnohem pravdivější zánik Vesmíru, podle mně rozptýlením jeho energie do prostoru Všehomíra. Nepochybně Vám, při Vaší znalosti angličtiny, budou známy výsledky získané výzkumem reliktního záření družicemi. Teď má být vypuštěna anebo již je na orbitě družice schopná detekovat dlouhovlnné záření, čímž se řádově zvýší přesnost a detailnost výsledků. Snad přemostí časovč už krátký, pro nás neviditelný, úsek k jeho počátku. počátku.
Ale už i současné informace dávají výsledky takové, které cosi jako BB potvrzují. Jenže není BB jako BB. K tomu, aby k BB došlo může existovat mnoho zdánlivě relevantních důvodů, ale jen jeden bude správný, protože bude mít pravdivou historií.

Pochybuji, že mě ještě čtete. Takže končím. Rozhodně je toho dost na diskuzi, ale jak se zdá není zájem. A Spacebal mi chybí. JSCH

[poota]

...
Pochybuji, že mě ještě čtete. Takže končím. Rozhodně je toho dost na diskuzi, ale jak se zdá není zájem. A Spacebal mi chybí. JSCH

Což o to by nebylo - číst, to my čteme.
Jenomže to není jenom o čtení. Nutno taky pochopit, co čteme. Pak si to "přežvýkat" a konfrontovat s tím, co víme. Teprve pak má cenu nějak reagovat.
Látka je složitá, spolehlivé údaje veškeré žádné, různě zmatených teorií mraky, opřít se není o co.
Ať už se napíše cokoli, vždycky to bude podle aspoň jedné teorie správně a ostatní to budou popírat.
Na rozumnou diskuzi je potřeba dojít k nějakému názoru, který se pak tou diskuzí nějak tříbí. Ovšem možných názorů je tolik, že v "běžném provozu" je není možné projít všechny. Tak dochází k tomu, že se člověk s některými z nich potká, či spíše je jimi potkán, a reguje na ně pouze podle toho, jak dalece se mu "líbí" a nebo "nelíbí". Takže k nim pochopitelně ani nezná příslušnou argumentaci, pročež se může zcela bezhlavě vrhat do diskuzí v nichž nemá šanci uspět - a nebo se jich moudře straní, zachovávaje si svůj tlak.
Tolik na vysvětlenou.

Zdravím a zachovávám přízeň - poota

[Schneider]

Dík za objevení se. Z hlediska pohledu totálního dronta máš naprostou pradu. Z hlediska polodronta a zejména nedronta je to trochu jinak. Kdyby si každý udělal a měl jen tu jedinou a správnou pravdu, nebylo by o čem vést řeč. A mlčení za to, že všichni víme totéž co ostatní - pravdu, by byl zartaceně velký trest. Dokud jsme, hádejme a přeme se, ať si toho ještě užijem. Proč to zabalit a nechat mladým? co dělat s mozky než se v nich neurony scvrknou dočista, dočista...-..-

JSCH

[martin11]

Zdravím kolegu Schneidera, / s kterým jsme měli čest se poznat na setkání u Jeffa/. čtení krásné , myšlenky křišťálové. osobně si z toho beru to co poberu. Např. že Hubble teleskop někam dohlédne....pár světelnejch roků...takže , kdyby se vesmír začal hroutit, tak by to třeba ten teleskop zahlídl, a než by k nám to vesmírný tsunami doletělo, tak máme několik tisíc pozemskejch roků klídku. za tu dobu se stejně vymydlíme navzájem, nebo nám pomohou vesmírné bytosti, které vláda USA tají , jak napsal kolega MartinQ v příslušném vláknu Vzestup
...Od kolegy Schneidera se dozvídáme, že matematika je krásná ale..../ tady jsou moje oblíbené tečky na místě /
zajímavý je poznatek , že jsme už dolétli na Mars, ale pod povrch naší matičky jsme se dostali "jen" 15 km / či tak nějak/ a dokonce se neumíme ani pořádně potopit do oceanu.jediné co lidstvu jde dobře je drancování přírody a vymyslet na souseda lepší a delší klcek/ v podobě bomby nebo rakety...či obého/ Další otázkou jsou UFO-ni. Jestli se baví na náš učet, nebo zda-li jsou vůbec.
Pokud jsou, tak z nás maj srandu a je otázka, na co vlastně čekají a proč se přátelí s "horníma desíti tisícema".
Zpět k tematu, jk píše kolega Sch.pochopil jsem, že matematika je povzbudivá věda, která se ale "nějak" vymyká kontrole, resp.na mnoho úkazů nestačí, resp, není pro jejich popsání vhodná. A k naší hrůze následně zjišťujeme, že lepší nástroj nemáme. A jsme tam , co jsme byli.....tak...hezký den kč & m11

[chiq]

...zajímavý je poznatek , že jsme už dolétli na Mars, ale pod povrch naší matičky jsme se dostali "jen" 15 km / či tak nějak/ a dokonce se neumíme ani pořádně potopit do oceanu...

http://dutazeme.sweb.cz/
http://www.osud.cz/duta-zeme-nesmi-lide-znat-pravdu