TESTATIKA

[Merlin]

Slyšeli jste už někdy o tomto zařízení? Co o něm víte? Zkoušeli jste už něco s influenčními stroji a přidruženým "nádobím"?

Myslím, že toto téma by mohlo být velice zajímavým zpestřením jinak dost skomírající diskuse.

[Merlin]

V první řadě je třeba říct, že Testatika NENÍ influenční generátor, i když tak na první pohled vypadá.

Energie, která je z ní získávaná je pravděpodobně stejná, jako "třetí složka", kterou poskytuje správně sestavený MEG. Lze ji zavěsit na odporovou zátěž (klasickou žárovku, žehličku atd.) ale NELZE jí pohánět žádný běžný AS nebo DC elektromotor. S cívkami si nehodlá rozumět a zachází s nimi jako s topnými tělesy, bez ohledu na jejich jmenovitý odpor.

Po internetu se povaluje spousta nádherně provedených schémat a mraky rozborů. Už mnoho let. Jenže žádný z nich prokazatelně nefunguje. Důvod je prostý - ten stroj není tím čím se jeví být.

Chceme-li pochopit princip transformace, který zde probíhá, musíme úplně zahodit všechno smetí a začít doslova od nuly. Jak pravil Viktor Schauberger: "Jestliže chcete pochopit jak věci opravdu fungují, musíte všechny současné poznatky obrátit vzhůru nohama."

Nechci zde vypisovat jakési moudra, protože to nemá smysl; časem si člověk vypracuje jistou terminologii a jeho mozek běhá ve vlastních idiomech podněcujících spoustu asociací, které nekorespondují se zkušenostmi a asociacemi jiných. Jeden se pak zmíní o voze a druhý hned vidí žebřiňák...

Uvítal bych proto, kdybyste přistoupili na systém: Otázka - odpověď, abych viděl nač odpovědět jednoduše, a co bude vyžadovat delší vysvětlení, případně podklady.
Také bych uvítal, kdyby každý tazatel položil jen jeden dotaz, ne sérii. Je to jednodušší a uvidíte, že tak mnohé otázky samy odpadnou. (Dovolím si přitom některé z vás podle potřeby oslovit prostřednictvím SZ.)

Tento způsob je asi nejlepší cestou jak se k něčemu dobrat tak, aby smysl věci pochopil každý. Žádná matematika, žádné vzorečky. Jestliže někdo neumí vysvětlit jakoukoli myšlenku bez matematických berliček, tak aby ho pochopil i Venca Procházka, pak tato myšlenka nestojí za nic.

Dost možná, že někdo z vás vnese do věci něco nového! Všichni jsme Gogo, a každý je podstatný!

Tak tedy do toho.
-------------------------

P.S. Aby bylo úplně jasno - nemáme ještě funkční stroj. Po zjištění základního principu (dnes již s jistotou na 98%) jsme postupně analyzovali jednotlivé stavební prvky a jejich funkci. Tyto prvky jsou dnes postupně testovány a prozatím se zdá, že jsme na správné cestě. Na věci pracuje skutečně mezinárodní tým, včetně účastníka z Kanady, který koordinuje potřebné s anglicky blábolícími jedinci po celém světě. Dílčí testy trvají už víc než rok a měly by být ukončeny do konce tohoto roku, nebo nejpozději na jaře. Teprve pak se začne natvrdo "řezat definitivní plast"...

[Merlin]

Z praxe vyplývá, že největší účinnost mají symetricky uspořádaná zařízení pracující s pulsy, které jsou v rezonanci (souzvuku) buď s pracovními médii (třeba voda), anebo s pracovními komponenty zařízení (např. elektrodami). Po praktické stránce je tedy rezonance stav, při kterém nakmitáme elektrodu tak, aby frekvence kmitů odpovídala chaotickému stavu média, anebo jedné z jeho horních či dolních harmonických frekvencí.
Zjednodušeně viděno potřebujeme pro takové zařízení oscilátor a vhodně geometricky uspořádané "antény". U vyšších frekvencí bývají kritické i délky přívodů a jejich vzájemné rozmístění. Při nedodržení základní podmínky, kterou definoval Tesla (délka vodičů u VF zařízení musí odpovídat 1/4 lambda) dojde k tvorbě stojatých vln a pohlcování výkonu v nevhodných místech a často to vede k zničení koncového stupně napájecího obvodu. Tuto podmínku není nutné dodržet u zařízení s oscilátory pracujícími v rozsahu několika stovek Hz. Je tady ale ještě něco, k čemu se dostaneme až později.

Jak vlastně získáváme energii?
V přírodě panuje ve všem rovnováha a každá výjimka je okamžitě vyrovnávána. Abychom získali to, čemu říkáme použitelná energie, musíme vyvolat anomálii. Pak neděláme nic jiného, než že těžíme z transformace snah přírody, která se ji snaží uvést do pořádku.
Současné technologie využívají k vyvolání takových poruch "principu kladiva", jdou na to silou. Rotujeme za použití velké mechanické síly magnetickým polem poblíž cívek statoru, "stírajících" vrstvu elektrického náboje na rozhraní mezi magnetickým polem a okolním prostředím.

Elektřina a magnetizmus
Věda vyznávající současné paradigma po straně přiznává, že vůbec neví, co je magnetizmus a elektřina. Víme jen jak se věci chovají a dokážeme toho do jisté míry využít. Myslet si ale, že naše současné elektrické stroje a elektronika představují jakýsi "kámen mudrců" by byl těžký omyl! Nic není dokončeno, jsme teprve na začátku.

Ve škole nás učili, že magnetické pole může existovat bez elektrického, ale elektrické pole bez magnetického ne. Není to tak docela pravda. Ekvivalentem pole permanentního magnetu je elektrické pole elektretu, či Brownovy baterie (kysličník těžkého kovu + carnaubský vosk, roztavený a vychládající v el. poli o intenzitě min. 100kV).

PM a elektret jsou dva rovnocenní partneři. PM je ovšem mnohem kompaktnější, i když je docela možné, že to, co získal Sobolevův tým, je ve skutečnosti velmi silný elektret sestávající ze skla dotovaného uranovou solí. (Používá se k barvení skla dozelena.) Jestliže tavili takovou vsázku a pokoušeli se o rovnoměrné rozprostření částic barviva v hmotě pomocí velmi silného elektrického pole, dožili se patrně překvapení... Je to jen záležitost náhody a správného vybavení ve správný čas.

Magnet je velký egoista, který si naprosto vystačí. Kromě obecného prostředí nepotřebuje k životu žádný další zdroj. Síly dvou magnetů "slepených" dohromady se NIKDY nespojí, každý z nich si zachová své vlastní pole, změní se jen jeho tvar.
Představa o struktuře těchto polí jako "siločar", kterou nám všem v rámci zjednodušení vnutili ve škole, je zavádějící. Vychází ze známých zobrazení pole magnetu pomocí jemných železných pilin, které na papíru vytvářejí zajímavé obrazce, "siločáry". Takto zmagnetizované piliny ovšem jsou už samy o sobě malými magnety, a proto se chovají tak, jakoby kopírovaly nějaké linie, které ale ve skutečnosti samy utvářejí vlastními magnetickými poli. Skutečné pole magnetu je "kompaktní" asi jako bravidelná třírozměrná skvrna inkoustu nalitého do vody a jeho síla (probarvení) klesá se vzdáleností od pólů magnetu.

Představíme-li si tedy pole v okolí magnetu jako slupky ohraničené nějakou definovanou intenzitou (H), můžeme určit myšlená rozhraní s elektrickou vrstvou jisté intenzity. Opět – nejde o skutečnou vrstvu, ale o intenzitu elektrického pole v místě definované intenzity magnetických sil. Celek je naprosto homogenní útvar, v němž jsou jednotlivé prvky prolnuty. (Představme si to jako třírozměrné inkoustové skvrny modré a červené barvy. Magnetické pole je modré, elektrické je červené. Modré tvoří bublinu uprostřed, která se trochu rozpíjí do stran, a částice zvenčí vstupujícího červeného barviva a částice barviva modrého inkoustu se promíchají. Vznikne barevný přechod —> zde elektromagnetické pole.)

Tato elektrická "vrstva", a je jich nekonečně mnoho, představuje snahu okolí, které se pokouší eliminovat anomálii, kterou magnet bezesporu je.
Máme zde, dejme tomu, tyčový magnet, jehož vnitřní uspořádání bylo vyvoláno silným proudovým šokem, například vybitím velkého kondenzátoru cívkou, do níž byl vložen. Tato akce proběhne bleskově a s takovou silou, že se změna vyvolaná v materiálu stane za normálních podmínek takřka nevratnou. Některé materiály, zvlášť vzácné zeminy – kysličníky a křemičitany různých vzácných prvků, jsou k tomu vhodnější než jiné. Takto doskova znásilněný materiál pak vyjadřuje "snahu po návratu do původního stavu", což se projevuje tokem magnetického pole od jednoho pólu k druhému. Had požírající vlastní ocas...

Anomálie zmizí v okamžiku, kdy zvýšená teplota nebo mechanické namáhání materiálu umožní přeuspořádání mřížky materiálu do přirozeného stavu. (Curieho teplota je bod zahřátí, při němž materiál začíná ztrácet své magnetické vlastnosti.)

U elektretu je to přesně naopak, zde je anomálie materiálu vnucena pomalým formátováním za použití tepla rozpuštěnému nebo změkčenému materiálu (vosk s kalafunou nebo akrylát) – působením pole vysokého napětí po celou dobu ohřívání a následného tuhnutí vosku nebo plastu. Změny vyvolané el. polem takto "zamrznou" a stanou se dlouhodobými. Elektret pak funguje jako zdroj stejnosměrného VN.

Faradayúv objev
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že každý magnet ve svém okolí trvale váže ekvivalent elektřiny, která odpovídá jeho síle a vysoce převyšuje elektrickou hladinu v okolí. Pokud v takto nasyceném prostředí kmitneme vodičem, nebo lépe řečeno smyčkou vodiče, jehož jeden konec je uzemněný, dojde ve vodiči k pohybu "elektronů" --> teče proud. Platí, že čím silnější magnet, tím silnější je i tento proud. Toto je princip, na který přišel koumající knihař Faraday. Cyklickým opakováním tohoto pohybu získáme střídavý proud symbolizovaný známou vlnovkou.

Jestliže tohle funguje s PM nebo cívkovým magnetem, proč by to nemělo fungovat s elektretem, anebo jiným zdrojem napětí? Zde je to tak, že na rozhraní elektrického pole se ihned vytvoří pole magnetické, na něm opět elektrické atd. Tento princip je podstatou funkce kondenzátorové rádiové antény (CFA).
Klasická pracuje tak, že proud protékající cívkou vyvolá magnetické pole, na něm vznikne slupka elektrického, pak zase magnetického... Jako vrstvy překrojené cibule. Tato pole se vzdáleností od antény řidnou (slupky jsou stále tlustší a řidší) a zachycení jejich přítomnosti vyžaduje antény s větším ziskem. Protianténa se chová obdobně -- magnetická složka elmag. pole vysílače v ní indukuje slaboučké napětí, kreré se pak zesiluje a dále zpracovává až na nám srozumitelný signál (třeba hudbu). Aby anténa dobře fungovala, musí být pokud možno v rezonanci (souzvuku, souznění) s vysílací anténou. Obrazně řečeno, její tyčka musí kmitat ve stejné tónině jako tyčka vysílající, měla by tedy mít elektricky stejnou velikost.

Jediný rozdíl mezi klasickou anténou a CFA spočívá v tom, že u CFA je napřed vygenerována elektrická a až na ní první magnetická "slupka", zatímco u klasické antény je tomu naopak. Jelikož se ale slupky pole směrem od antény velmi rychle střídají (obrazně řečeno!), je v podstatě jedno jakým způsobem se taková vlna vyvolá. Shora se to jeví jako kruhy na vodě vyvolané pohybujícím se splávkem.

(pokračování)

[Merlin]

Jádro pudla

Michelson a Morley, a mezitím už zcela zapomenutý Miller, se kdysi pokoušeli zjistit absolutní rychlost Země v éteru pomocí interferometrie. Nezdařilo se to a jejich „nevýsledek“ je stejně zatvrzele jako neprávem prohlašován za „důkaz neexistence éteru“. Tento pokus ovšem nemohl dopadnout jinak, protože vycházel z mylného předpokladu. Proč?

Představme si, že plujeme pod hladinou moře na palubě ponorky unášené gigantickým vírem. Nevidíme hladinu ani střed víru, natož na jeho „druhou stranu“. Je pošetilé očekávat, že nám bubliny ve vodě vody ukáží absolutní rychlost, sestávající s rychlosti pohybu ponorky a rychlosti kroužení víru, jímž je unášena.

Totéž platí v okamžiku, kdy pilot malého letadla má v mlze k dispozici jen údaj o rychlosti odečtený z tlakoměru na druhém konci Pitotovy trubice. Přístroj ukazuje jen rychlost stroje v relaci k vzdušné mase, jíž je obklopen. Ukazuje-li 200 km/h, znamená to, že se nemusí obávat zřícení, jinak nic. Bude-li vzduch, v němž se tento letoun nachází, proudit rychlostí 200 km/h proti němu, bude absolutní rychlost stroje vůči zemskému povrchu nulová. Poletí-li však toutéž rychlostí ve směru tohoto proudění, bude jeho absolutní rychlost představovat součet vlastní rychlosti stroje, umožněné samostatným pohonem, a rychlosti vzdušného proudu, jímž je unášen. Vůči zemskému povrchu tedy dosáhne rychlosti 400 km/h. Obě skutečnosti však zjistí jen tehdy, bude-li mít k dispozici pohled na známé (referenční) pozadí – povrch Země, anebo výpočtem, v němž vydělí známou vzdálenost časem potřebným k jejímu překonání. Těleso víceméně aerodynamického tvaru ovšem v obou případech bude muset vzdorovat stejnému odporu vzduchu a použít stejného celkového množství motorické síly (a paliva) k hodině letu ve vzdušném proudu, bez ohledu na to jakou dráhu přitom vzhledem k zemském povrchu urazí.

Prakticky veškerá nám známá kosmická tělesa vykazují rotaci. Planety, kolem nichž obíhají měsíce, obíhají společně okolo rovněž rotujícího Slunce. Celá soustava připomíná otáčející se disk. Tento disk je ovšem pouze nepatrnou součástí jiného diskového útvaru, galaxie, rotující v útvaru, jemuž říkáme „náš vesmír“.
Je-li celý tento prostor vyplněn éterem, neexistuje žádné jiné dostupné „pozadí“ než éterické (prostředí našeho vodního víru); schází příslovečný pevný bod, od něhož bychom mohli odvíjet jakákoli měření. Jediné, co za dané situace opravdu můžeme, je měřit relativní rychlost pohybu ostatních těles vůči nám a opačně. Astronomie takto využívá takzvaných „fixních hvězd“, stelárních objektů, které se při pohledu ze Země jeví jako nehybné.

Výsledek tzv. Michelson – Morleyho pokusu (M&M), od té doby bůh ví proč za nemožných podmínek donekonečna celebrovaného zástupy studentů, nedokázal nic jiného, než že scestná byla už samotná úvaha vedoucí k jeho provedení, protože vědci zcela ignorovali Snellův zákon lomu světla v hmotném prostředí, plynné atmosféře, která relativizuje a egalizuje rychlost postupu světla přicházejícího z vnějšího prostředí. I zde platí obdoba pravidla: „Hůl do vody ponořená jeví se nám zalomená“. Je to asi tak, jako kdybychom byli uzavřeni uprostřed obrovské želatinové koule, a aniž bychom měli možnost dosáhnout na její povrch chtěli nasliněným prstem zjistit odkud venku vane vítr… Nezměřitelné nelze měřit, což se samozřejmě vztahuje i k dalším pokusům v tomto směru. Světlo je totiž pozorovatelné jen tehdy, když se pohybuje v hmotném médiu.

Michelson a jeho příznivci se dopustili zásadního (a ne právě levného) omylu, i když tak jako ostatní vědci té doby předpokládal, že se éter podobá „plynu“ rovnoměrně a nehybně rozprostřenému v prostoru. Kdyby Michelson nastavil interferometr nejdříve kolmo a pak v tečně k zemskému povrchu, výsledky měření by možná naznačovaly, že se Země pohybuje směrem, který je vždy kolmý k jejímu povrchu. Stejný výsledek by se projevil kdekoli na světě, což by vedlo k nesmyslnému závěru, že se Země pohybuje současně všemi směry kolmo k okolnímu prostoru. Jediným možným vysvětlením tohoto výsledku je, že éter vyvolávající nepřetržitý tlak na zemskou hmotu neustále proudí kolmo k jejímu centru, zatímco „elektrické“ síly vyvolané atakem na hmotu působí obráceným směrem.

Tento efekt je skrytou příčinou všech známých fenoménů a jevů, včetně těch, které dosud čekají na odhalení. Z tohoto nového pohledu vyvstává při reinterpretacích výsledků všech dosud prováděných experimentů a pozorování souvislá síť indicií, které společně s významnými daty, takto opomíjenými coby „zanedbatelné nesignifikantní odchylky“, a houfem úsměvně bagatelizovaných důkazů potvrzují, že existenci „éteru“ nelze ignorovat.

Je paradoxní, že dlouho hledanou „sjednocenou teorii“, „unity“, v sobě skrývá právě vědou zavržená pradávná nauka o éteru. Éter je „kosmická pralátka“ – čistá forma aktivní mateční energie, z níž všechno pochází a v níž je vše obsaženo. Hmota je anomálie, která se vytvořila v subtilní síti jeho přediva. Tyto anomálie, které vlastně „znečišťují a narušují“ jeho celistvost, éter obrazně řečeno „nemá rád“ a snaží se je rozložit a vstřebat. Proto mezi éterem a hmotou probíhá trvalá interakce, která je nám známa jako elektřina. Setrvačnost, hmotnost, gravitace, koheze, zkrátka všechny projevy „přírodních sil“ pramení z této jediné společné podstaty.

Elektrickým jevům a efektům, k nimž dochází jestliže nějakým způsobem narušíme tento věčný chaotický spor, vděčíme za "využitelnou energii" i za přízrak zkázy nad našimi hlavami.

(pokračování)

[Merlin]

I když prostupuje veškerou hmotou, hustota éteru přesto kvůli stále většímu odporu elektrických sil mohutnějících směrem ke středu objektů (kosmických systémů, galaxií, slunečních soustav a nakonec i molekul a atomů) klesá. Účinky efektu elektrického náboje produkovaného jeho přítomností proto určuje prostorový objem, ne masa nahromaděné hmoty tělesa. Jeho elektrické pole se přitom „zavrtává“ do éteru, v němž razí něco jako tunel. Kdyby chlapci z JPL počítali dráhy podle Newtona, tedy vycházeli z hmotnosti těles, nikdy by nikam nedoletěli! Jimi používané koeficienty pro výpočty drah přesně odpovídají dosud uvedeným poznatkům... Ale o tom se nemluví.

Je to hustota éteru, která ovlivňuje i různé proměny jediné základní entity, jejíž přechodné stavy jsou v současném myšlenkovém modelu považovány za interakce celé plejády „částic“, od "elektronu" až po ty "subatomární".
Quark!

Zmíněný efekt interakce hmoty a éteru, společně s projevy „elektrického náboje“ jehož je důsledkem i příčinou, je základem veškerého pohybu a regulace kosmické „rovnováhy“. Tyto zákonitosti takřka přesně popisuje „gravitační zákon“, i když kvůli „obrácenému pohledu“ nemůže osvětlit jejich příčinu.

Protože člověk svými omezenými smysly (a jim odpovídajícími přístroji) vnímá jen dílčí jevy, tedy pouze ty projevy „přírodních sil“, k nimž dochází v důsledku trvalé interakce, nerozpozná čistý éter jako takový, a proto nikdy nemůže uchopit jeho skutečnou povahu přímým zkoumáním. Ale to je právě to, oč tak úpěnlivě usiluje ve svém slepém dogmatu zacementovaná klasická materialistická fyzika! Jenže to netuší nebo nepřipouští.

Dělíme-li fyzikální jevy a události na akce a reakce, probíhá obojí, tedy to, co považujeme za akci a následnou reakci, pouze na straně trvalé reakce.

Vlastní akce, která dělá „materiální“ svět tím, čím je, nám zůstává skryta, jelikož veškeré námi nepozorované průvodní dění vnímáme jak my, tak i naše přístroje jako „klidový stav“. Ve skutečnosti však všechno, co vnímáme a měříme, jsou pouze výjimky z tohoto skrytého stavu; jsou to anomálie probíhající buď v rámci procesu udržování rovnováhy v okolním systému (např. elektrické jevy za bouře), anebo lokální poruchy, které navozujeme uměle.

Nové závěry odvoditelné z pozorování interakcí éteru s hmotou, čili veškerých dosud známých i neznámých fyzikálních jevů, které jsou jakýmsi "otiskem" éteru zanechaným v hmotě, připustíme-li jeho existenci, jsou pravdivější a vysvětlují více než domněnky, prozatím považované za zákony. Zatím co naše "přírodní zákony" přesně popisují jen jednu stranu mince, lze touto cestou logicky a souvisle objasnit všechny známé fyzikální úkazy, a ty dosud skryté budou následovat.

Na závěr uvidíte, že tento nedostatek je základní příčinou toho, s čím ve výzkumu denodenně zápolíme. Je to také důvod proč se výsledky dosahované empiricky, způsobem pokus – omyl – pokus ... většinou značně liší od předchozích i kontrolních výpočtů. To nejsou "statistické chyby", to jsou fakta.

Po okázalém zavržení éteru začala „modernizovaná“ teoretická fyzika (a astrofyzika), která zaměnila rozum a výsledky přímých pozorování za matematické přeludy, zejména v poslední době stále častěji klopýtat o existenci jistých neoddiskutovatelných měřitelných fyzikálních skutečností. Jelikož je jednoduše nemožné ignorovat všudepřítomný vliv entity, tvořící převážnou část „jsoucna“, jsou vymýšleny stále nové bezmocné a krkolomé termíny popisující bázlivými oklikami stále totéž – éter!

Tak se postupně zrodila „virtuální“ či „temná“ hmota, „temná energie“, „kosmické plazma“, "černé, bílé a červí díry", "antihmota" apod. Myslitelé užívající v rámci vědecké obce takto neurčitých termínů v podstatě nebývají napadáni, nicméně přímé užití pojmu „éter“ na většinu „moderních“ vědců dosud působí jako mávnutí červeným hadrem v ohradě s býky... Není divu, jsou dobře naprogramovaní a současná „konvenční věda“ nemá právě čisté svědomí. Uznání a opětovné zavedení tolik zesměšňovaného prapůvodního termínu by vyvolalo skandál volající po rehabilitaci mnoha vynikajících fyziků, kteří díky internímu politikaření vědeckého establishmentu upadli v zapomnění, jako například Nikola Tesla.

„Vakuum, fyzikální vakuum, prostor“ – to vše je éter. Je to sám Kosmos, či Bůh, chcete-li, a jeho lokální hustotu ovlivňuje hmota porušující jeho celistvost. Kosmos je především to, co nevidíme, něco, co hmotné bytosti užívající hmotného instrumentária nikdy nemohou uchopit.
Jedinou šancí je náš duch, který jako jediný má schopnost proniknout do věcí, z nichž oko nevidí ani kontury.

Fyzikálně pozorovatelná a měřitelná hmota je anomálie, která z dosud nerozpoznaného důvodu kondenzovala z éteru...

"Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha," formuluje tuto skutečnost Bible.

Slovo = informace, vzorec, matrice, prachyba v do té doby neporušené matrici. A odtud všechno začalo. Akce a reakce... pro nás celá věčnost, pro Kosmos snad jen sekundy.

Hmota není podstatou Kosmu; představuje procentuálně takřka bezvýznamné množství „éterického odpadu“, podobného bublinkám v želatině.

(pokračování)

[Merlin]

Albert Einstein se po svém účelovém zběhnutí z tábora zastánců teorie éteru neopomenul opatrnicky vyjádřit, že vědě se sice „neexistenci éteru nepodařilo nijak prokázat, ale k poznání kosmu prostřednictvím fyzikálních výpočtů ho nepotřebuje“. Tím ovšem měl na mysli výhradně onu část kosmu vyhrazenou konvenční fyzice s jejími metry, vahami a cyklotrony. Tím, že tehdejší vědecký establishment tento nemoudrý postoj takřka nekriticky přijal, nadlouho zabouchl lidstvu dveře do jiné budoucnosti. Autoritářský a sám o sobě ve víře v autority vychovaný establishment, doufejme, že jen v mylné představě o nutnosti ochránit lidstvo před domnělým „pádem do starého tmářství“, tuto zhoubnou představu dodnes vůči rozumnému zbytku vědecké obce arogantně prosazuje formou vysokoškolsky kooptované masové víry. Takto byla věda vmanévrována do slepé uličky, z níž patrně bez „velikého povstání heretiků“ nebude úniku. Nebude to ale tak brzy: velmi pečlivě se dbá na to, aby se nikdy nenašly prostředky na jakýkoli jiný než konvenční vědou požehnaný výzkum…
Jediným únikem z pasti je niterný samostatný výzkum využívající nejlevnějšího a přitom nejschopnějšího aparátu, který máme k dispozici – mozku, podpořeného ochotou ponořit se do této problematiky. To vůbec není málo! Velcí fyzikové odhalující západní civilizaci dávno zasuté prastaré vědění také neměli k dispozici nic jiného.

K čemu vlastně potřebujeme za daných okolností spíš filozofickou představu éteru, není-li „nezbytný k matematickému vyjádření fyzikálních jevů a podmínek“? Protože fyzikálně měřitelné položky by byly v nepřítomnosti stejně nemožné, jako pozemský život bez kyslíku. Bez éteru by nebylo nic. Neznáme také žádné MĚŘITELNÉ, nikoli vždy poslušnou matematikou VYPOČTENÉ leč hmatatelnými výsledky neověřené, důvody vylučující jeho přítomnost. Naopak. Přijetí existence této pralátky umožňuje přímočará řešení v duchu tolik oblíbené „Ockhamovy břitvy“, aniž by kvůli novým poznatkům musely být neustále přitesávány bezzubé rovnice matematických pseudoteorií.

Řekneme-li „život“ automaticky počítáme s existencí kyslíku, ačkoli se o něm hovoří jen tehdy, hrozí-li jeho nedostatek. Kyslík je absolutní primární „samozřejmostí“, bez níž by život našeho typu nemohl vůbec existovat. Přitom stejně jako všichni naši předci kupodivu můžeme žít a dýchat, aniž bychom potřebovali mít sebemenší vědecky posvěcené znalosti o jeho fyzikálních vlastnostech… Totéž, jen ve zvýšené míře, platí o éteru.

Pokusy pochopit původ a podstatu hmoty z pohledu hmotného pozorovatele uprostřed hmotného prostředí jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Umožňují sice lokální definici některých jejích „fyzikálních vlastností“ a následnou tvorbu myšlenkových modelů o její skladbě a zákonitostech, jimiž se jako taková řídí v rámci neměnných skrytých vztahů k éteru. Nikdy ale nebudeme schopni pochopit její pra-podstatu a příčiny jejího chování, vypustíme-li z úvah základní „pralátku“, z níž vykrystalizovala a do níž je pohroužena.
Jinak řečeno: nelze popsat rybu, její vlastnosti, způsob pohybu atd., nebudeme-li současně brát v úvahu vodu. Je přece „úplně samozřejmé“, že ryba žije ve vodě… … ale proč bychom se měli dívat na hmotu jinak?

Stojíme před zahaleným, zcela průzračným sousoším, jehož obrysy prozrazuje jen splývající přehoz. To, co popisuje naše fyzika, jsou pouze kontury a záhyby závoje – nic z toho, co halí.
--------------------------------------------------------------

Připusťme tedy, že se hmota vznáší pod hladinou nekonečného bezedného oceánu a pokusme se vybudovat racionální výchozí pozici pro další průzkum jeho vod.

– Hmota je anomálie éteru, který se ji snaží zrušit a navodit původní stav.
– Hmota se brání, což je provázeno projevy „elektrických“ sil.
– Tyto síly se projevují nejen na rozhraní mezi Zemí a éterem, ale i mezi fyzikálními prostředími různé „hustoty“.
– Je velmi pravděpodobné, že hmota jako taková vznikla právě zásluhou nekonečné hravosti těmto sil (a stejně pravděpodobně, jak mínil Nikola Tesla, se její vzdor nakonec vyčerpá, a v ní uložená energie se opět stane součástí průzračného éterického oceánu.

„Z éteru jsi vzešla, v éter se obrátíš!“

Soupeření sil na rozhraní éteru a víceméně kompaktních těles o velkém objemu a odpovídající hmotností se projevuje mohutnou „elektrickou činností“. Od těchto bodů se éterickým prostředím šíří informace, která po dopadu nebo při průchodu jinou hmotou mění v různé formy záření, včetně viditelného světla. Dá se bez nadsázky tvrdit, že kdyby neexistovalo oko jako takové, nebylo by zde ani to, co nazýváme světlem.
Objekty od nichž se šíří tento druh informace nazýváme „hvězdami“ či „slunci“. To, co do jisté míry můžeme pozorovat u našeho Slunce, nejsou projevy vybásněné „vnitřní jaderné fúze“, módní představy o činnosti ústředního tělesa soustavy, ale s ohledem na dění v atmosféře a na povrchu Země nepředstavitelně intenzívní elektrické jevy.

Ve „fotosférách“ hvězd probíhají spontánní elektrochemické a „plazmové“ reakce, momentálně pokládané za důsledek jaderné fúze. Jde ovšem o naprosto opačný proces, který se zásluhou opomíjení éteru naprosto vymyká konvenčním představám.
Víme, že teplota na některých místech viditelného „povrchu“ Slunce (fotosféry) se pohybuje okolo 6000°K (asi 5727°C), zatím co v hlubinách elektrických vírů (na dnech propastí „slunečních skvrn“), tedy blíž k jádru, je výrazně nižší, stejně jako barometrický tlak, ačkoli by tomu mělo být přesně naopak. Veškeré údaje o „vysoké teplotě pod oblastí fotosféry a v centru Slunce“ spočívají na ničím nepodložených a našimi prostředky neověřitelných teoretických dohadech.
Nejlepší protidůkazy o mylnosti vlastní teorie denodenně přináší samotná věda: komplikované vědecké aparatury vybavené obrovskými senzory měří jen necelou třetinu předpokládaných „slunečních neutrin“, částic, jichž by Slunce, podle teorie o jaderné fúzi, mělo produkovat obrovská množství. K odůvodnění této do nebe volající a fyzikálně měřitelné diskrepance jsou vymýšleny další a další, opět ničím nepodložené, neověřitelné, a proto nevyvratitelné a tudíž per definition pseudovědecké chiméry, sledující jediný cíl - záchranu evidentně neudržitelné teorie „fúze“ za každou cenu… Nejde totiž o nic menšího, než o přežití celého „vědeckého odvětví“, které se opírá o dlouho pečlivě vršenou hromadu zdánlivě konzistentního blábolu.

Cyklické „poruchy sluneční činnosti“ lze vysvětlit změnou hustoty éteru v prostoru. Alexej Dmitrijev se v této souvislosti opatrně zmiňuje o „shlucích interplanetární energie“ [1]. Jde o cyklické změny v důsledku změn hustoty éterického prostředí v němž se naše sluneční soustava pohybuje na oběžné dráze kolem středu galaxie. Jsme jen součástí víru unášeného gigantickým galaktickým vírem, v němž se nepochybně „mísí“ jednotlivé „hmotné komponenty“ ovlivňující lokální hustotu éteru.
Abychom pochopili komplexnost a nevyzpytatelnost tohoto procesu postačí, když použijeme našeho nejlepšího nástroje a tak jako Viktor Schauberger usedneme na břeh řeky, budeme pozorovat dění na její hladině a spíše tušené víření pod ní.

Stejně jako hmota (k níž samozřejmě patří i plyny), vykazuje i éter vyplňující „zbytek prostoru“ hladiny různé hustoty, místy patrně ovlivněné stupněm prostoupení nejrozšířenějším prvkem vesmíru, vodíkem a kosmickým prachem. Strhující obrázky takových seskupení obklopených a formovaných elektrickými fenomény poskytuje kosmický teleskop Hubble (HST).

V konečné praxi nás ovšem zajímá především to, že zředěný éter v různých stupních obsahuje i samotná hmota, a to v závislosti na hustotě vazeb známých jako „atomové mřížky“. Opět připomínám, že všechno, co jsme schopni vnímat, měřit a využívat, tedy „fyzikální jevy“ libovolného charakteru, jsou pouze efekty, které se projevují na rozhraní éteru a hmotné látky, za spoluúčasti éteru, jímž je prostoupena. Skutečnost, že k uvedené problematice lze více či méně úspěšně přistupovat z různých úhlů potvrzuje, že kromě DANÉ A NEMĚNNÉ všudypřítomnosti základní „pralátky“ je vše „relativní“…

[1] http://www.gewo.info/earth/psote(0).htm

(pokračování)

[Merlin]

Představíme-li si třeba Zemi jako nejmenší kroužek uprostřed překrojené cibule, získáme obraz vrstvení různě hustého či „elektřinou“ prostoupeného (zředěného) éteru v okolí relativně velkého hmotného tělesa. K tvorbě různě silných vrstev zředěného éteru dochází jeho částečným vytěsněním „elektřinou“, produkovanou nepřetržitě atakovanou hmotou. Obdobně bývá v oblasti říčních delt v několika zřetelně vymezených pásmech rozředěna hustší slaná mořská voda sladkou.

Vrstva éteru je na povrchu hmotného tělesa nejřidší, zatímco jeho hustota s každým výškovým metrem stoupá. Rostoucí rozdíl je měřitelný jako rozdíl úrovní „statického náboje“, který v našich šířkách činí zhruba 100 - 120 V na výškový metr (proti zemi), ale směrem k rovníku a v oblastech se suchým vzduchem (v souvislosti s nižší vlhkostí, tedy ve vzduchu se sníženým objemem hmotných částic) tato hodnota stoupá. Například v Egyptě, v poušti Negev, ale také v mrazivých polárních oblastech lze naměřit rozdíl až 700 a více voltů na metr výšky. Zde se ovšem projevuje ještě i efekt navíc, k němuž se dostaneme později.

Tento jev je ovšem třeba pozorovat zvenčí, tedy alespoň od hranice, na níž končí našimi prostředky měřitelná (skutečný dosah bude mnohem, mnohem větší) působnost primárních obranných elektrických sil zemské hmoty. Měřitelný rozdíl potenciálu mezi tímto rozhraním a zemským povrchem dosahuje neuvěřitelných hodnot. V kritickém „třecím bodě“ působení obou sil, na horní hranici vrstvy zvané „troposféra“, se hmotné částice, jichž je zde naštěstí pomálu, zahřívají až na teplotu 3000°C. Přistávající kosmické lodě tedy zdaleka nejsou vystaveny jen teplotám vyvolávaným třením o svrchní vrstvu atmosféry.

Uvnitř i mimo atmosféru je několik známých elektro-interaktivních vrstev, které mezi sebou navzájem a společně s povrchem Země tvoří gigantický elektrický kondenzátor. Zde se také skrývá zmíněná příčina vyššího potenciálu „statického napětí“ v oblastech se suchým vzduchem. K úkazu známému jako „blesk“ dojde, když se dielektrická konstanta vzduchu mezi první významnou elektroaktivní vrstvou a zemským povrchem opačné polarity sníží na kritickou mez. K tomu může dojít například ve vertikálním sloupci vzduchu, nasyceného vodními parami - bouřkovým mrakem, kumulem, anebo ve sloupci kladnými ionty nasyceného „kouře“ vystupujícího z vulkánu, ale i z komína. Také jisté typy plochých oblaků se mohou samy o sobě stát dočasnými elektrickými kondenzátory, tvořícími podobně jako „hluché elektrody“ v elektrolyzéru jakousi mezivrstvu, a vyměňovat si výboje mezi sebou (většinou nehlučné „blýskání na časy“).

Nezapomeňme však, že éterem je „prosáknuta“ i veškerá hmota. Čím větší hustotu má její mřížka, tím méně éteru obsahuje a tím většímu tlaku éteru je vystavena. Zemská kůra - SiAl - je „nasáklá“ více, než vnitřní vrstvy obsahující „těžší“ prvky s vyšší elektrickou vodivostí, NiFe, takže mezi oběma těmito vrstvami nutně musí docházet k interakci, při níž vzniká teplo.

(pokračování)

[Merlin]

Gravitace
A teď už přijdou slova do pranice…

Gravitace není „síla“ sama o sobě. „Gravitace“ je průvodní jev; efekt vznikající v důsledku kontinuálního tlaku éteru na povrch hmotných těles. (Měření hladiny moře satelitem Sea-Sat vykázalo „podivnost“: hladina oceánu, která se jako celek jeví pravidelně zaoblená, ve skutečnosti kopíruje podmořské hřbety a prohlubně…)
„Statická hmotnost“ („váha“) hmotných objektů je daná stupněm jejich prosycení éterem, přesně ve smyslu Archimédova zákona:
„Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny tímto tělesem vytlačené“, který lze v tomto případě parafrázovat takto:
„Veškerá hmota je ponořená v éteru, a je proto nadlehčována v poměru vyplývajícím z množství a hustoty éteru v hmotě obsaženého.“

Je to tak, jak říká Viktor Schauberger: „Chcete-li pochopit, musíte začít uvažovat úplně obráceně.“ Představte si, že se hmota vždy „propadá“ do oblasti nejsilnějšího působení elektrických sil, představujících v případě potápěče vzduch nad hladinou vody, když s nafouknutou vynořovací vestou stoupá k hladině. Neplatí „dole“ ani „nahoře“. Co je v jednom médiu dole je v jiném nahoře, a naopak.

Ponorka, v jejíchž vyrovnávacích nádržích bude určité množství balastu (vody), se i přes totožný objem mořské vody vytlačené jejím tělesem (výtlak) bude jevit lehčí a bude se doslova vznášet pod hladinou oceánu. Údaje se přitom budou různit podle hustoty kapaliny v balastních nádržích a hustoty vodního prostředí, v němž se ponorka pohybuje. To vše platí i pro éter, který se za jistých situací chová jako nestlačitelná kapalina a tlak v kapalinách, jak známo, se šíří rovnoměrně všemi směry. Každá hmota proto odporuje éterickému tlaku v rozsahu schopnosti její struktury absorbovat éter a hustoty éteru v daném prostředí.

Jelikož je schopna pojmout jen její specifickou strukturou dané (absorbovatelné) množství éteru, jeví se hmota vůči hustotě okolního éteru lehčí nebo těžší. Prvky se jeví jako „lehčí“ (éteričtější) a „těžší“, obdobně jako nasáklá houba, vznášející se ve vodě v přirovnání k do téže vody ponořené cihle. Čím větší hustotu bude voda mít, tím více se v ní budou nasáklé porézní předměty „vznášet“. Tlak okolního éteru totiž nepůsobí na éter „absorbovaný“ v hmotě, ale pouze na strukturu zaujímanou její mřížkou.

Čím hustší mřížku hmota má, tím menší je její prosycení éterem, a tím větší je i „váha“, kterou vykazuje vůči specifickému lokálnímu éterickému prostředí. Musí tedy nutně „vážit“ více na Zemi, kde má přízemní vrstva éteru zředěného „elektrickou rezistencí hmoty“ menší hustotu, a mnohem méně na Měsíci, který kvůli menší hmotě a objemu obsazeného prostoru staví vůči éteru mnohem slabší elektrickou bariéru (elektroaktivní vrstvy Měsíce jsou podstatně slabší, takže jeho povrch je vystaven vyššímu tlaku hustšího éteru). Poměr vah jednotlivých prvků a materiálů přitom zůstane zachován.

Skutečnost, že v prostředí s poměrně „stabilní“ hustotou éteru (např. mimo odstupňované „elektrické obaly“ obklopující Zemi) už pro malá tělesa prakticky neexistuje žádný zředěný vztažný prostor, do nějž by mohla být vtlačena, což se projevuje jako „beztížný stav“. U větších seskupení hmoty (planety; planety a Slunce) se měřítko samozřejmě rozšiřuje, a mohou se vzájemně ovlivňovat na podstatně větší vzdálenost. V prostotu rozprostřené elektrické „obaly“ Slunce například predefinují základní vzdálenosti a na těchto rozhraních se s drobnými odchylkami (viz později „Planetární elektrický náboj“) pohybují planety.

Protitlak (reakce) éteru se nejvýrazněji projevuje „přetížením“ a „odstředivou silou“, které pociťujeme například na motocyklu, v autě, v letadle. Cítíme "gravitační zrychlení" a při brždění působí "setrvačnost". Extrémně silně působí na astronauty ve startující raketě. Jakmile se však kosmická loď ocitne mimo anomální prostor éteru narušeného přítomností Země a příčina (akce) vymizí, přetížení (protiakce; protitlak éteru) pomine. Obdobný „beztížný stav“ lze navodit i v letadle prudce klesajícím ve směru tlaku éteru.

Z těchto zkušeností a různých měření vyplývá, že vnější tlak či „proudění“, vyvolávající pád k zemskému povrchu sílícími elektrickými a slábnoucími éterickými „vrstvami“, je ekvivalentní tzv. „gravitačnímu zrychlení“ ± 9,81m/s. Tyto skutečnosti lze prokázat na základě již dávno provedených, nenápadných, ale dosud nevhodně interpretovaných pokusů. Zejména oblíbené experimenty s vodou prováděné ve „stavu beztíže“ (dnes tzv. „mikrogravitace“) prokázaly, že tělesa jsou v prostoru vystavena rovnoměrnému tlaku působícímu ze všech stran, a že i poměrně malá vodní koule vykazuje dostatek „obranných“ elektrických sil, schopných zředit okolní éterické prostředí natolik, aby do takto zředěného prostoru byla vtlačena (padala) jiná vodní kulička menší velikosti (objemu). Směrem k zvětšujícímu se vztažnému tělesu (největší vodní kouli) pak padají další a další vodní kuličky, jelikož účinný dosah jejích elektrických sil vzrůstá úměrně s její velikostí.

Z uvedeného vyplývá, že se menší hmotná tělesa poblíž nebo na povrchu většího hmotného tělesa, dejme tomu planety, chovají vůči okolnímu éteru jako součást těchto vztažných těles, neboť jsou v oblasti jejich bezprostředního vlivu spolunositeli „elektrických sil“ o stejné kvalitě. Jsou-li uvedena do pohybu, platí pro ně fyzikálním prostředím dané podmínky (odpor vzduchu, vody), tzn.: podléhají stejnému tlaku éteru („tíži“) a veškerým Newtonem rozpoznaným zákonitostem týkajícím se setrvačné hmotnosti nadále beze zbytku platným i pro tělesa pohybující se v kosmickém „vakuu“.
V meziprostoru mezi velkými tělesy (nebo i shluky plynné hmoty) může vzájemné křížení (tedy sčítání) zdánlivě slabých interferujících elektrických sil vyvolat velkoplošně anomálie působící na dálku. Jednou z nich jsou tzv. „slapové síly“ Měsíce a Slunce, příčina přílivu a odlivu. Tato skutečnost je mylně interpretována jako „gravitační tah“, ale mnohem snadněji vysvětlitelná „vyboulením“ řidší hmoty (vody) do prostoru, v němž se na zemském povrchu projevuje éterický tlak redukovaný součtem elektrických sil Země a Měsíce. Je to asi tak, jako když se v dlaních stlačovaný nafukovací balonek vyboulí v místě, kde na jeho povrch nepůsobí tlak.

Přijetí této představy éteru výrazně mění i náhled na rozložení sil v planetárních tělesech. Představíme-li si svrchní vrstvu zemského povrchu jako víceméně kompaktní, ze všech stran uzavřenou klenbu, na niž jako na bublinu uzavřenou ve vodě působí stejnoměrný okolní éterický tlak, je zřejmé, že nejnižší měřitelný tlak bude na rozdíl od dosavadních představ přesně v centru Země, i když lze předpokládat, že zde shromážděné prvky a horniny budou „nejtěžší“. To je patrně také důvod existence podivné hranice neumožňující příčné šíření seismických vln – látka za touto hranicí už nemá vlastnosti měřitelné používanou metodou. Chová se obdobně jako tzv. E-vrstva v atmosféře, která zrcadlí elektromagnetické vlny jistých vlastností. Přesto však nelze tvrdit, že Země je uvnitř dutá, ani to, že uvnitř má obrovský diamant... jen to, že hmota obsažená v tomto regionu patrně má jiné, než vědou zvažované fyzikální vlastnosti.

Vzdálenosti jednotlivých planet od Slunce jsou dány jejich složením, velikostí a interakcí elektrických sil.

Tělesa rotující v éteru vyvolávají „elektrický vír“ (viz. Faradayův unipolární generátor) s působností kolmou k rotační ose. Toto je skutečná příčina gyroskopického efektu. Také tento efekt se projevuje různě v odlišných prostředích. Důkazem byla nutnost pěkně drahé výměny gyroskopického zařízení, používaného pro stabilizaci kosmické stanice ISS – na Zemi nesmírně pečlivě odzkoušená jednotka se na oběžné dráze ukázala jako neúčinná a musela být vzápětí nahrazena jinou, tentokrát ne postavenou na základě výpočtů, ale podle draze získaných zkušeností.
Teprve v mimozemském prostoru zjišťujeme, že mnohé poznatky vědy odmítající všudypřítomný éter mají pouze lokální platnost a nejsou přenositelné do jiných prostředí.

[Merlin]

Antigravitace?

Ze shora uvedených úvah vyplývá, že „gravitace“ coby „přitažlivá síla“ či „přitažlivost zemská“ v rámci dosavadních představ neexistuje. Pak je zbytečné pokoušet se o její „zrušení“ či „odstínění“. Za těchto okolností je sice za cenu obrovských energetických ztrát možné, ale naprosto nesmyslné, prorážet tlak éteru mechanicky, protitlakem. Z příkladu se „slapovými silami“ vyplývá, že volná hmota je vtlačována do prostoru zředěného vyšší „hustotou elektřiny“. Cestu do kosmu tedy neotevírá jen brachiální síla raketových motorů. Je nejvyšší čas začít zkoumat kmitočty a energie látek, které se jeví vůči éterickému tlaku jako „nejlehčí“. Analogií jsou jevy v tekutinách, umožňující plavbu ponorek a balónů v atmosféře.

Je zde elegantnější cesta. Vytvoříme-li nad tělesem elektrickou anomálii, „dutinu“, z níž vytlačíme éter, nebo alespoň podstatně snížíme či zředíme jeho hustotu, začne do ní doslova PADAT. Pokud bude potřebnou anomálii produkovat samo, bude postupovat společně s ním. Jeho pohyb se bude patrně stále zrychlovat podle koeficientu „gravitačního zrychlení“ – 9,81 m/s. Abychom takto dokázali urychlit jakýkoliv stroj či kosmickou loď, potřebujeme dostatek energie k tvorbě „prohlubně v éteru“ a počáteční impuls… (Obdobné zařízení, využívající stlačených plynů vypouštěných před jeho příď, umožňuje velmi rychlý podvodní pohyb ruského torpéda „Škval“.)

S rostoucí výškou hustota éteru tlačícího na stoupající těleso ze všech stran stoupá a je tedy stále efektivněji vtlačováno do „dutiny“ vytvářené pulzy do požadovaného směru. Systém, který za účelem dosažení výšky, v níž mohou jeho zářiče působit mnohem efektivněji, než při povrchu planety, kde je poměr nutného dalšího zředění v přirozeném elektrickém prostředí nejvyšší, uděluje startujícímu tělesu počáteční zrychlení k jednoduššímu odpoutání od vztažného tělesa je lineární katapult, který byl popsán v knize „Tunel do kosmu“. (kap. Síla geparda, http://www.gewo.info/gepard/gepard_page_01.html )

[Merlin]

Éter a „chemické reakce“

Poměr nasycení jednotlivých prvků éterem podchycuje Mendělejevova tabulka a je znám jako „atomová váha“ či „hmotnost“ prvku. Ve skutečnosti se jedná o poměr mezi podílem vlastní struktury hmoty prvku (míry „houbovitosti“ či „nasákavosti“) a podílem v něm obsaženého éteru. Veškeré prvky proto vykazují „rozdíl elektrického potenciálu“, umožňující vyvolání cílených anomálií. Veškeré jevy provázející tvorbu takových anomálií probíhají formou interakcí mezi éterem obsaženým v okolí a uvnitř manipulované hmoty. Jelikož hmota v takových případech mění své elektrické vlastnosti, posouvá se kmitání jejich elektrických sil vůči působení éteru do jiné roviny. V průběhu této interakce směřující k následnému ustálení se uvolňuje buď „reakční teplo“, anebo naopak dochází k jeho absorpci a „ochlazení okolí“. (Některé prvky s extrémně citlivě vyváženými vlastnostmi se jeví jako „radioaktivní“.)

Příkladem přítomnosti éteru a procesu výměny energie uvedeného druhu je „známá“ reakce při „hoření“ vodíku. Vodík a kyslík za normálních okolností (bohudík) nejeví snahu po spontánním sloučení. Avšak okamžiku, kdy ve směsi plynů obsahujících kyslík a atmosférický vzduch (při minimálně 4% vodíku) vyvoláme anomálii – škrtneme zápalkou nebo použijeme elektrický výboj – následuje nesmírně rychlá reakce.

V její první fázi se k bodu „zážehu“ bleskově shlukne obrovské množství energie z okolí, což se projeví jako intenzivní záblesk. Sloučení obou prvků je ve standardním atmosférickém prostředí provázeno bleskovým nárůstem teploty, přičemž se voda, vzniklá fúzí obou prvků, z větší části vypaří a současně expandují i plyny obsažené v okolním „vzduchu“ (v epicentru především zbylý dusík a jeho kysličníky NOx), což se projeví tlakovou vlnou.

Při spalování stoichometrické (dokonalé) směsi čistého vodíku a kyslíku v uzavřeném prostoru se oba plyny rychle sloučí, vznikne voda a dojde k implozi. Tento proces lze zpomalit spalováním na katalyzátoru nebo v palivovém článku, kde vzniká voda a elektrický proud.

"Perpetuum mobile"

Pojem znamenající „věčný pohyb“, je často zneužíván k hanlivému označení aparátů a procesů, které se vymykají tzv. „zákonu o zachování energie“. Poučky této zastaralé intelektuální konstrukce se ovšem vztahují pouze a jen na oblast výměny energie v uzavřených systémech. Přitom ovšem už ze základní definice „uzavřeného systému“ vyplývá, že jde o ideální systém, jehož vlastnosti nejsou reálně dosažitelné. Jediné co snad lze považovat za uzavřený systém je celý Kosmos.

Dokud fyzika nebude schopna předvést důkaz o možnosti fyzicky vymezit fyzikálně „uzavřený systém“, v němž bude platit „zákon o zachování“ a nepodá ověřitelné vysvětlení do čeho se podle jejího současného myšlenkového modelu rozpíná vesmír, nemá morální ani věcné právo popírat „perpetuum mobile druhého řádu“.
Oba pojmy se navzájem krátí, takže na obou stranách rovnice zůstane nula symbolizující úroveň současného poznání…


Entropie

Je třeba si uvědomit, že při vzniku vody v procesu „spalování vodíku“ nejde o entropii, jak tvrdí současné výklady – protože zde z jednodušších prvků vzniká složitější molekula s velmi silnou vnitřní vazbou – a to by bylo bez asistence a přísunu „vnější energie“ nemožné. Nelze položit dvě cihly na sebe aniž bychom použili síly (energie) – přičemž ze zmíněného procesu „spalování“ lze získat značné množství energie navíc. Není to perpetuum mobile, protože celé řadě akcí a odpovídajících reakci dochází v rámci otevřeného systému, nehledě k tomu, že absolutně vším „prostupuje“ éterická složka. Kromě celého vesmíru neexistuje nic, co by bylo možné považovat za fyzikálně „uzavřený systém“! Chemické rovnice evidentně nepopisují příčiny, ale jen následky: oscilující interakce přechodně násilně narušené jedinečné elektrické rovnováhy reagujících látek, tudíž narušení jejich odolnosti vůči éteru. Následně vzniká látka s jinou strukturou a jinými elektrickými vlastnostmi, a tedy zákonitě i odlišnou „váhou“. Pravdivost tohoto přístupu potvrzuje mimořádné chování některých látek nazývaných katalyzátory.

Pro výpočty a řešení rovnic fyzikálně-chemických procesů na povrchu planety není přítomnost éteru podstatná, jelikož veškeré akce a reakce sice probíhají v daném a prakticky neměnném éterickém prostředí, ale v jeho nepřítomnosti jsou předem vyloučeny, stejně tak jako třeba hoření za nepřítomnosti kyslíku. Hovoříme-li o hoření v běžném smyslu, zahrnuje tento proces automaticky a zcela samozřejmě přítomnost kyslíku. S éterem je to přesně stejné.

Platnost uvedených úvah dokazují chemické pokusy prováděné v podmínkách „mikrogravitace“, tedy v prostředí mimo dosah nejsilnějších elektrických polí planety. Ukazuje se, že chování různých látek, například při tvorbě slitin, je v prostředí s vysokou hustotou éteru naprosto „nezvyklé“. Takto získané látky, a zejména polovodiče, mají v běžných pozemských podmínkách zcela výjimečné vlastnosti. Důvod je nasnadě – utvářely se ve „stresovém prostředí“, kde byly nuceny vykazovat úplně jiné elektrické vlastnosti než na zemském povrchu, kde pak jejich aktivita nutně musí vyvolávat anomálie. Podobných výsledků ovšem lze dosáhnout i na Zemi, dotací jistých prvků do mřížek jiných prvků, nebo pozměněním těchto mřížek použitím extrémně silných magnetických nebo elektrických „polí“. Tyto procesy mění v pozemských podmínkách přirozený obsah éteru v mřížkách upravovaných materiálů.

[Merlin]

Všechny dosavadní racionální poznatky se sbíhají v jednom bodě. Je stále zřejmější, že uprostřed všeho stojí plazma. Je v podstatě jedno, jestli je generována v plynech nebo v kapalině. Její tvorby lze dosáhnout několika způsoby, z nichž k nejužívanějším patří teplo a statická elektřina, která je na druhou stranu důsledkem interakcí hmoty na všudypřítomný tlak éteru.

Jakmile se v excitované (vyvedené z přirozené rovnováhy nějakým umělým zásahem) kapalině – vodě – nebo plynu – vzduchu – objeví jen několik ionizovaných částic, začne se látka chovat jako plazma; jako jednotný útvar usilující o znovudosažení rovnováhy. Nastane stejný stav jako ve spojených nádobách – zvýšíme-li hladinu v jedné z nich a potom otevřeme kohoutek, hladiny se vyrovnají. Pokud do vyrovnávacího proudu vložíme "turbínku", roztočí se. Zdá se, že jen zde, na této pomyslné turbínce můžeme odebírat energii.

Kde ale v tomto schématu vzít energii k doplňování nádob tak, aby zůstal zachován potřebný spád? Jak to udělat, aby se "tekutina" procházející turbínou vracela zpět do válce, z něhož odtéká a hladina ve druhém válci sloužila jen jako reference? Jak je vidět, mechanistické vysvětlení v tomto případě neobstojí. Příliš to zavání zařízením, jemuž se říká perpetuum mobile... Ale cesta k zdánlivě nemožnému skutečně existuje. Pokusím se ji zde ukázat.

Na tomto místě je třeba upozornit, že jsem k vysvětlení průběhu jistých procesů, stejně jako Methernité, nucen používat obecně známých pojmů jako třeba elektron apod. Je na čtenáři, aby si vytvořil vlastní představu. Ti, kteří četli Teorii chirality vědí, že je řeč o chirálních složkách A a B.

Příklad JC: vytvoříme kondenzátor s elektrolytem z výjimečného média – vody. Jakmile tento elektrolyt získá určitou jakost, začne se kondenzátor nabíjet, ale nemá se kam vybít. Díky ohromné asymetričnosti, k níž přispívá i staticky nabitý povrch celého vozidla připojený k zápornému pólu baterie, vzniká nemalý přetlak, i když to navenek nelze rozpoznat. Jedinou nabídkou, kterou k vyrovnání tohoto stavu poskytujeme je odvod částic do míst, kde je jim (dočasně) umožněno opětné sloučení s jejich protičásticemi. Tento okamžik je velmi spontánní a produkuje množství tepla využitého k expanzi atmosférického vzduchu nasátého do válců.

Už před lety jsem upozorňoval na přehlížený klíčový moment při hoření vodíku, lépe řečeno znovuslučování vodíku s kyslíkem. Když směsi obou plynů přidáme jiskru ("elektrony"), nastane proces, který absolutně není adekvátní dodané energii. Znamená to, že takto spuštěná řetězová reakce do sebe vtahuje další "volné elektrony" z okolí! Je to vysavač energie! Ihned po dodání první porce elektronů jiskrou (nebo plamenem) se na místě shromáždí ohromný přebytek dalších elektronů, které ani nemohou být "zkonzumovány". To se projeví jako záblesk, následuje tvorba tepla (rozptýlené volné elektrony kolidují s molekulami vzduchu), následné rozpínání vzduchu provázené sonickým třeskem atd. Skutečná energie je ale v procesu přítomná těsně PŘED zábleskem, zbytek je jen ubohé doznívání. Bohužel, zatím jsme schopni využít jen to.

Testatika v podstatě dělá totéž jako JC a vysvětlení podané k její funkci patrně značně ulehčí pochopení následujícího textu.

Pravidelné pulsy rotujícího mechanického oscilátoru vytvoří mezi disky pulsující plazmové prostředí. Plazma je vodivé médium, a proto z něj začnou putovat elektrony uvnitř kovu třetí sady lamel, skrytě umístěných na vnitřní straně černého disku. Tyto lamely jsou z magnetizovatelného materiálu s minimální remanencí. Říká se mu INVAR a odedávna se používal a dosud používá jako jemné sítko, stinítko, skryté za povlakem tlustého čelního skla CRT obrazovek. Jakmile těmito lamelami začne téct proud, vznikne slabé magnetické pole, které vynáší okrajovou část plazmy směrem ven, kde vytváří zmíněné můstky. Proud vystupující energie je tedy pulsující "polovina ´částic´ zúčastněných na procesu", nikoli stejnosměrný ani střídavý proud! Pro tuto oddělenou CHIRÁLNÍ složku energie nemá fyzika žádné pojmenování.

Tato a další vlastnosti takto získané energie vysvětlují proč je Testatika při svém značném výkonu schopna napájet pouze odporové zátěže, ale žádné AC ani DC motory. K slučování oddělených chirálních složek totiž stejně jako v JC dochází až v zátěži, a to pochopitelně nemůže přežít žádný motor! Myslím si ale, že je to jen otázka další vtipné konverze.

Elektrony (jedna z chirálních složek) proudí lamelami směrem ven, ke sběrným tasterům, na rozdíl od statického náboje putujícího do centra k podpoře neustále ochuzovaného obláčku pulsující plazmy, jehož vnější výběžky vytvářejí jakési lopatky, vodivé plazmové můstky, přenášející elektrony ke sběrným elektrodám. Odtud putují do kondenzátorů ne nepodobných JC. Oba mají totožnou skladbu i zapojení, katoda a anoda je ovšem zaměněna zásluhou přirozeného rozdělení polarit na "ramenech" influenčního stroje.

Pokud neexistuje propojení – v cestě není spotřebič – vytvoří se rovnováha. Ale v okamžiku kdy je připojena např. žárovka nebo jiná odporová zátěž, zprvu proskočí jen výboj statické elektřiny, ale pak začnou proudit "elektrony", dochází k jejich slučování s druhou složkou a tepelným ztrátám. Hladina v jedné z pomyslných spojených nádob klesá a vyžaduje doplňování původní hladiny ve snaze o znovudosažení stavu rovnováhy, přičemž jako reference slouží hladina ve druhém válci (definující optimální velikost "pracovní obálky", tedy v našem případě daná rozměry a otáčkami mechanického oscilátoru) – a systém začne nasávat statickou elektřinu z okolí, která je nezbytně potřebná k doplnění plazmy. Tím okolí ochudí o teplo, protože molekuly vzduchu neprotřásané srážkami s volnými elektrony se zpomalí, takže kolem stroje se znatelně ochladí. V důsledku uvedeného průběhu tedy dochází ke konverzi zdánlivě nijak nesouvisejících médií na zvláštní druh "di-statické energie". (Pracovní název na počátku vývoje tohoto obdivuhodně geniálního stroje zněl "Test A – di-statica"...)

Všechna ostatní zařízení (a jsou tam i velmi vtipné "Potěmkinovy vesnice" pro matení všetečných kopistů a zvědavců, které však lze poměrně snadno vyloučit porovnáním několika realizovaných strojů) slouží k udržení provozního stavu, zachování "pracovní obálky". Asi tak jako dmychadlo u nafukovací tenisové haly.

***

Druhá funkce, využití motorické síly statické atrakce a repulse v průběhu stejného procesu, kterým stroj na jiném místě generuje plazmu, je absolutně geniální tah. Vysvětlení funkce obvodů elektrostatického pohonu nejvyspělejšího Baumannova stroje ale není součástí tohoto povídání. Popravdě řečeno, dosud jsme je nezkoumali. K pochopení podstaty si ale stačí najít na netu pojem "elektrostatický motor".

***

Přikládám obrázek jednoho z malých strojů o výkonu asi 300W v kvalitě, jak jste ho asi ještě nikdy neviděli.
Má jen jeden rotující disk jehož "protiváhou" je plastová stěna v pozadí. Zde jsou lamely tvořeny pouze dráty, které, jak je zjevné, procházejí diskem na druhou stranu kde nahrazují třetí sadu použitou u dvoudiskových provedení. Je nutné si opět připomenout, že elektrony tvořící proud se pohybují uvnitř vodičů, a jen tam, zatímco statická elektřina jen na povrchu vodičů a povrchu plastových disků!

[Merlin]

# -- J. W. Davis & J. B. Farrington -- "Electric Motor"
# US1119732 -- Nikola Tesla -- "Apparatus for Transmitting Electrical Energy"
# U.S. Patent 1,415,779 -- William Spencer Bowen -- "Electrostatic Generator"
# U.S. Patent 1,540,998 -- Hermann Plauson -- "Conversion of Atmospheric Electric Energy"
# U.S. Patent 1,974,483 -- Thomas Townsend Brown -- "Electrostatic motor"
# U.S. Patent 2,522,106 -- Noel Felici -- "Electrostatic Machine"
# U.S. Patent 3,094,653 -- Dan B. Le May, et al. -- "Electrostatic Generator"
# U.S. Patent 3,187,206 -- Thomas Townsend Brown -- "Electromagnetic apparatus"
# U.S. Patent 3,187,208 -- Robert J. Van de Graaff -- "High voltage electromagnetic apparatus having an insulating magnetic core"
# U.S. Patent 3,239,705 -- R. J. Kavanaugh -- "Electric rotating machine"
# U.S. Patent 3,323,069 -- Robert J. Van de Graaff -- "High Voltage Electromagnetic Charged-Particle Accelerator Apparatus Having an Insulating Magnetic Core"
# U.S. Patent 3,411,027 -- N. Rosenberg -- "Permanent magnet excited electric machine"
# U.S. Patent 4,391,773 -- Patrick Flanagan -- "Method of Purifying Air and Negative Field Generator"
# U.S. Patent 4,622,510 -- Ferdinand Cap -- "Parametric Electric Machine"
# U.S. Patent 4,743,275 -- Patrick Flanagan -- " Electron field generator"
# U.S. Patent 4,897,592 -- William W. Hyde -- "Electrostatic Energy Field Power Generating System"

[Merlin]

Trocha nutné teorie.