Opět jsem vařil CDS a při tom jsem udělal pár pozorování a příště bude trochu změna.
Omylem jsem přicákl destilku do MMS a nechal jsem to plavat, Tím jsem měl naředění směsi vodou ještě řidší než minule, kdy jsem dal do standartního 28% chloritanu 10% HCl. Tentokrát to bylo odhadem tak 7% HCl. Vyvíjení bylo podstatně pomalejší než minule a nezbývá mi než usoudit, že čím větší obsah vody ve směsi, tím hůře se z ní plyn dostává. Příště tedy zkusím 50% HCl. Přesto, že jsem přivedl vodu v hrncive kterém jsem měl vyvíječ, až do mírného varu, absolutně se mi nepodařilo dostat všechen plyn ze směsi a ke konci vyvíjení po zamíchání a momentálním uvolnění plynu se porušila nějaká rovnováha a měl jsem co dělat, abych dalším mícháním docílil toho, aby se mi už udělané CDS z bublací nádoby nepřecuclo zpět do vyvíječe. Z toho lze usoudit, že pokud je použita tato přímá metoda, bez vzduchovače, plyn se váže ve slané vodě vyvíječe daleko lépe, než do samotného vyvíjeného a pěkně zeleného CDS. Zde se snad dá usoudit, že slaná voda ve vyvíječi (tmavě hnědá) absorbuje čistý ClO2 zatraceně lépe, než neslaná voda v bublací nádobě, I přes veliký teplotní rozdíl.
Dále jsem si všiml, že zatímco voda v bublinkovači svižně zelená, stejně jako je zelený plyn nad hladinou směsi ve vyvíječi a v přetlaskávací hadičce, vzduch nad CDS v bublinkovači se k tomu vůbec neměl a zůstával čirý přes to, že nádoba byla celkem dobře utěsněna a barvička CDS jarní zeleně. To mi říká, že jsem nejen nedocíl saturaci CDS při danné teplotě, ale take to, že ClO2 se ve vodě rozpouští neuvěřitelně dobře. Lze zde přihlédnout k tomu, že ClO2 je nutně těžší než vzduch a bude se tedy po uvolnění z bublinek držet nad hladinou vody a tím pádem přikrývat hladinu vice méně nasycenou parou. Nicméně, po skončení procedury jsem z 50ml chloritanu dostal tentokrát skoro 2 litry CDS a alespoň pokud mne paměť nešálí, zelenějšího a smradlavějšího než napoprvé, díky tomu, že jsem směs tentokrát ohřál skoro na bod varu vody a dostal víc plynu z vyvíječe.
Když jsem končil, vrazil jsem bublinkovací konec hadičky do studené vody v připravené zavařovačce a nechal vyíječ, ať si z ní tedy nacucne, když se mu tak moc chce, a ať se tím naředí. To zapracovalo velice dobře a v momentě, kdy jsem obsah směsi ve vyvíječi zvýšil bajvoko 3x a vyvíječ se mi doplnil na plný objem, hadičku jsem z extra zavařovačky vyňál. Tím jsem směs i skleněný vyvíječ taky relativně pomalu ochladil, abych ho mohl vzit do ruky a aby mi při chlazení nepraskl. Napustil jsem dřez studenou vodou, rychle do něj obsah vyvíječe vypustil a zatím co mi běžela voda jsem vytáhl špunt. Domníval jsem se, že takovéto zředění zbytku obsahu vyvíječe už moc škod nenadělá a že už se člověk nenaloká samotného plynu.
Chyba lávky. Ačkoliv jsem měl v kuchyni ve dveřích větrák a další v okně pokoje, do kterého se kuchyň větrá, byla to stale ještě dost síla. Zdaleka ne to co napoprvé, ale dost. Mám tu tedy pěkně vysterilizováno
To mi říká, že v momentě, kdy už CDS směs nemá nad sebou nasycenou páru ClO2, uvolňuje se z roztoku zatraceně dobře do vzduchu. Z toho a předešlého tedy mohu usoudit, že Eiseltova metoda vyvíjení s přebublávačem má mnoho do sebe a že s její pomocí asi člověk může dosáhnout lepší efektivity toho, kolik dostane z danného množství směsi CDS, pokud to někomu stojí za tu štrapáci si udělat takový vyvíječ. Dále mi z toho vyplývá, že pokud člověk přechovává uvařené CDS v lednici a ve tmavé flašce, k největším ztrátám koncentrace dochází především opětovným otevíráním lahve. Bylo by tedy na snadě držet CDS pro momentální a brzkou spotřebu v menší lahvi, opět dobře těsněné a v lednici, a otevírat velkou lahev pro doplnění menší v podstatně delších intervalech, než by ji člověk otevíral při denim používání přímo.
Co se týče zbavení se zbytku nevyčerpané směsi z vyvíječe, definitivně bych doporučil dělat zásadně venku, pokud je to jen trochu možné.
S laskavým pozdravem, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.